Bonbóny

Škytám, když po schodech jdu
vržou mi zpráchnivělá kolena
a cucám bonbon s višní
griotka po bradě mi stéká
čekám, až zahřmí, či vyleje se řeka
času se lekám
a tak se vztekám a hýkám.
Nevím, snad někam potácím se
nahoru i dolů
kolena křoupou si vesele
myšlenky mé sešle nesmělé a zamotané
navinuté na špulku.

Schody překlápí se stropem dolů
končí ve zdi
jdu s hlavou svěšenou
vidím svět naruby
kde sídlí obludy
chňapají po mých kolenou
až rozpadla se v prach
náhle obklopí mě strach…
na stropě schody
a já visím na své myšlence
myšlence oběšené na stresu
a náhle…

sloupoví z mramoru
vzneslo se do výše
kde zrodil se chrám
v něm zrcadlový sál
s odrazy duší ztracených
bloudících labyrintem
a já.
Co já?
Na schodech ztracená
nemám už kolena
ani své bonbony.
Nit myšlenek
vleču za sebou
bych nezbloudila
v komnatách tajemných
v říši oblud a duší zhrzených
před světem utajených.

Jdu po schodech hlavou dolů
směju se a nevěřím tomu
že jsem teď a tady.
A škytám, když po těch schodech klopýtám
za mnou hopsá špulka namotaných myšlenek
tvářím se však navenek
že…

nocí vznáší se skleněný chrám
a já letím, letím…
v dál.