Dilema

Sedí, nic neříká. Co je špatně? Prolétne mi hlavou a položím ruku na jeho nahá záda, která se ve světle pouliční lampy svítící nám pitomě přímo do postele, tak zvláštně se lesknou. Mají krásnou barvu, miluje slunce a na rozdíl ode mne se na něm dokáže opékat hodiny. To já nikdy nevydržím, prchám po deseti minutách do stínu. Směje se mi, říká, že ho sluníčko nabíjí. Když vidím jeho spokojený výraz ve chvílích, kdy se paprsky zaboří do jeho tváře, věřím mu to. Jeho kůže má nádech karamelu.

Moji ruku možná podvědomě setřese.

„Proč jsi taková, Lenko?“ Slovo taková vyslovil se zvláštním dutým, zklamaným důrazem.

„Jak TAKOVÁ? Co je zase špatně? Nerozumím. Nelíbilo se ti to?“ ptám se nechápavě, i když tuším kam míří.

Aniž bych čekala na odpověď, vystřelím do koupelny. Nechci další hádku, vysvětlování všech proč, jež jsme probírali snad stokrát.

Vím, že chce, abych zůstala. Nemůžu.

Rychle se nasoukám do šortek, trika a pročešu dlouhé vlasy, vždycky se mi při milování tak nemožně zacuchají. Nechám se ostříhat! Tomáš nesnáší na ženách krátké vlasy, ale fakt se nechám!

„Zlato..?" přikradu se zpátky do ložnice. Už leží. Mělce oddychuje, chtěl by, abych si myslela, že už spí. Vím, že jen předstírá...

Letmo ho políbím, nepohne se. Taky se nechce hádat a slyšet znovu, že nemohu zůstat.

Nazuju žabky, seberu tašku, natáhnu se pro klíče....nebylo by nakonec jednodušší je tady nechat? Třeba se vzkazem, ať už na mě dál nečeká a žije svůj život, tak jak by chtěl..?

Strčím si je do kapsy, potichu zavřu dveře od bytu zvenčí.

Když vyjdu před dům, ovane mě letní noc. Tohle vážně, vážně miluju! Na chvíli se zastavím, nechám vzduch proudit kolem, pohrávat si s vlasy. Vytrhne mě až mladý pár, hlasitě se smějící, přicházející k domu.

„Brej večír!“, zahaleká na celou ulici mladý muž.

Znám je, bydlí ve stejném domě jako Tom. Přikývnu a spěchám pryč.Nemám ráda, když mě tu takhle pozdě někdo vidí.

Myslím na Tomáše. Tohle si nezaslouží. Jednou mě bude nenávidět. Začalo to docela nevinně. Měl být mou pomstou nevěrnému manželovi. Byl hezký, úspěšný, mladý, měl všechno, co ženám imponuje. Všecho, aby pomohl zahojit poraněné ego.

Pozítří to budou přesně tři roky, co se nechal sbalit. Vlastně mi to ani moc práce nedalo. Pracoval v reklamce, která nám dělala propagaci. Při jedné konzultaci.....

Ale z jednorázové záležtosti se vyvinulo více, zamilovali jsme se.

Myslela jsem, že časem zamilovanost ustoupí, hrany se obrousí a románek vyšumí.

Nic z toho se však nestalo, právě naopak. Trávíme spolu vlastně všechen volný čas. Už nějakou dobu mluví o společné budoucnosti.

Jen můj názor je jiný než jeho. Mám dvě děti. Děti, které mají stabilní domov s oběma rodiči.

Živě si vzpomínám jak bylo mě a bráchovi, když se naši rozvedli kvůli tátově nevěře. Bylo to hrozný, hádky, křik, výhružky. Přehazovali a předhazovali si nás neustále. A když bylo konečně po všem, jeden na druhého před námi kydali špínu, čekali naše souhlasné přikyvování, jak je ten druhý špatný a za všechno může. Připadala jsem si jako rukojmí.

Přesně takto by se choval můj muž. Vím to. Je stejný jako můj otec. Zvláštní, vždycky jsem si říkala, že s takovým chlapem jako je můj táta bych žít nemohla. Teď jeho rysy v manželovi poznávám čím dál častěji a intenzivněji.

Asi jsem se vdávat vůbec neměla.

Ale máme ty děti...moje všechno. Nemůžu jim to udělat, tahat je po soudecha čekat, kdo z nás dvou jim nakonec více ublíží, nebo si je bude více kupovat, jen aby vypadal lépe. Děti se dají tak snadno zmanipulovat...

Tom je jiný. Úplně jiný, než můj manžel. Je pozorný, citlivý a místo aby mluvil hodiny o sobě, poslouchá, co mám na srdci já. Přesně vidí, když se zamyslím, téměř v zápětí se ptá, co mi vrtá hlavou. Vidí do mne jako do sklenice vody. Z počátku mě to skoro děsilo. Pro větřinu lidí jsem hodně nečitelná.

Cítím vůči němu výčitky. Už od prvního dne, kdy se mě zeptal, jestli bychom spolu nezkusili žít.

„Milujeme se přece, víš, že mám rád i tvoje holky.“, bylo bezva to slyšet, ale jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že se teď budeme trápit. Oba jsem věděli, že dávno nejde o nezávazný románek, ale dokud to nikdo neřekl nahlas, bylo to jen tušení, stín, který se nad námi vznášel jako chmýří v podzimním větru.

Pár týdnu jsme se tomu tématu vyhýbali, asi čekal, jestli se k němu sama nevrátím. Nedočkal se a tak začal sám. Není nejmladší a chtěl by založit rodinu. Postupně vycítil moji neochotu o tomhle vůbec mluvit. Cítím, jak ho trápí, jen s tím neumím nic udělat.

Nerozumí mému strachu z rozvodu a soudních tahanic. Z nového začátku.

Co kdyby za měsíc zjistil, že nemůže žít s cizími dětmi? Budu začínat zase někde jinde? Znovu! Sama a opuštěná, holky sotva uživím. Jednou mi budou vyčítat rozpadlou rodinu, život bez táty.

A Tom? Jsem sobecká! Mnohem snazší by bylo zůstat jen zapálení chtíčem, bez citové angažovanosti, jež působí coby přítěž nám oběma. Zaslouží si holku, která s ním bude žít, mít děti. Jenže čeká na mě. A zatím co já spěchám pokaždé na noc domů, on spí sám. Jen čeká...na rozchod. Můj nebo náš.