K čemu mě přivedly deprese...

Mé deprese rostly, jen chat s internetovým mladíkem mě udržoval při životě. Jeho oblíbenou písničku jsem si plánovala na pohřeb, koleje nazývala žebříkem do nebe a nechtěla jsem už nic.
Nastoupila jsem do léčebny, po prvních otázkách a papírování jsem se celá ubrečená ocitla na chodbě, procházela jsem se po ní v erární noční košili a županu. Proplouvala jsem tudy jako duch. Na další den přišlo první seznamování s režimem dne a ostatními pacienty. Na chodbě jsem potkala zvláštní bytost – nádhernou blondýnku, která se na mě pěkně usmála, já jí však ten krásný úsměv nedokázala opětovat. Poznávala jsem ostatní, ale ji ne. Po několika dnech jsem poznala její exotické jméno. Staly jsme se kamarádkami.
Zhruba čtrnáct dní po našem seznámení jsme se šly projít, sedly jsme si na houpačku, poslouchaly hudbu a chtěla mi něco důležitého říct. Pak mi tedy oznámila, že se do mě zamilovala. Byl to pro mě šok! Ale příjemný. Splnil se mi snad sen? Že by se mi přece vyplnily mé tajné představy? Zřejmě ano. Dokud mě nepřesunuli na jiné oddělení, které bylo o patro výše. Viděly jsme se pouze přes mříže a večer až v kuřárně. Byly jsme ten den domluvené na půl osmé, jednu jsme si zapálily, pak jsme se chystaly jít spát. Zastavila mě a políbila mě, popřála mi na dobrou noc a já s blaženým výrazem ještě cítíc ten polibek vycházela schody.
Na její žádost ji na další den přeřadili za mnou. Po naší společné romantické dovolence, kde jsme se ještě víc sblížily, nás čekalo oddělení, ale žádná z nás netušila, že nás pořádné oddělení terpve čeká...