Naděje, otázka, křídla, duše, PROSÍM....

Usmál ses a podal si mi ruku,
mně NADĚJE svitla.
Za našich srdcí zvuku,
jsem se Tě chytla.

Měla jsem pocit, že můžu létat,
že mám křídla.
Pírka však praskají, jako bublinky z mýdla.

Miluji Tě, kde však je ke štěstí klíč?
To je bolestivá OTÁZKA.
Já trápím se a ty jsi radši pryč.
Proč z ráje se stala trnitá procházka?

Teď tu sama sedím a slzy prolévám.
Na naši fotku hledím,
pochybnosti květ zalévám.

KŘÍDLA jsou zničená,
létat s nimi nejde.
Ty jsi však šťastnější,
když ti pohled ze mě sejde.

Pro tohle jsme bojovali a takovou budoucnost si malovali?

Na lásku mají být dva,
já jsem DUŠE Tvá.
Proč jeden z nás naše štěstí chrání
a druhý při každé příležitosti zraní?

Psala jsem Ti básně,
den abys prožil snáz.
Cítil ses zamilovaně, dojatě, krásně,
co zbylo z rýmů, co zbylo v nás?

A tak čekám, zda domů vrátíš se zas,
než slunko stáhne černé peřiny a výjde jeho jas.
Čekám a všechny city, jako trny bolí,
PROSÍM, nechci už slzy používat místo soli.