Shledání

Seděla jsem v zelené orosené trávě. Bylo to tak dávno, co jsem naposledy pozorovala vrcholky těch hor. Tehdy to bylo s dědečkem. Vždy mi vyprávěl tajemné historky o tom, co se v horách odehrálo. Vždy jsem je ráda poslouchala. Jedna vyprávěla o horském andělovi.
Je to anděl, který na hory dohlíží. Létá nad nimi a zachovává jejich krásu a kouzlo. A když byl anděl unavený, zvolil jeden rod, aby se z generace na generaci předávalo poslání. Poslání chránit kouzlo těchto hor. Prý to je náš rod a dědeček ty hory chránil. Za odměnu pak půjde za andělem, až jeho práce skončí. Půjde za andělem do jeho nebeských hor, kde bude navždy šťastný.
Když jsem k dědečkovi po dlouhých letech dorazila a viděla ho jak umírá, připomněl mi tento příběh, abych nebyla smutná. Už je to nějaká doba. Ale teď to připadá na mě, abych hory chránila a dodržela svou povinnost. Calariel už ten příběh taky zná, vyprávěla jsem jí ho. Bez dědečka mi bylo v životě smutno, stále jsem na něj myslela.
Ale kdykoli jsem se procházela po té trávě a pozorovala hory, bylo mi dobře. Protože on tu pořád byl, dohlížel na mě, na Ven i na Calariel. A taky na hory. Cítila jsem ho tam. A v ten den, kdy jsem seděla na té trávě, mi bylo lépe, než kdy jindy. Pomalu jsem si lehla a pozorovala bílé obláčky na azurově modré obloze.
Najednou mě pokryl tak úžasný pocit úlevy. Nevěděla jsem, jestli se mohu hýbat, ale já jsem se ani nechtěla hýbat. Cítila jsem kolem sebe teplo a lásku. Už jsem nic nevnímala. Nevnímala jsem vítr, nevnímala jsem doteky trávy, nevnímala jsem vítr. Nedýchala jsem, neslyšela jsem své srdce. Všechno bylo pryč. Byla jsem jen já a mé pocity.
A pak jsem se mohla pohnout. Rozhlédla jsem se a hory byly ještě krásnější. Ten pocit zůstal. Pořád mi bylo hezky. Všechno mi přišlo správné. Vše bylo jako dřív. Já a dědeček.
On tam byl také. Chtěla jsem se ptát. Chtěla jsem se dědečka vyptávat, jak je možné, že je tady. Ale neudělala jsem to. Věděla jsem, co by mi odpověděl. On je tam kde má být. Je u anděla. A já jsem u něj také. Už nemusím hlídat hory. Můj odpočinek už přišel. A jsem znovu se svým dědečkem. Začala jsem plakat. Ale nebyly to ty slzy stesku, když jsem odjížděla od dědečka, ani ty slzy bezmoci, když jsem byla tak zničená u Jonathana doma. A dokonce ani slzy štěstí, které se draly na povrch, když jsem spatřila Vendëu.
Tohle byly slzy lásky. Takové lásky, která může mezi vnučkou a dědečkem panovat. A dědeček taky plakal. A pak jsme se objali. Byli jsme zase spolu. Jen my dva a věčná láska. Láska z hor.