Rýmovaná "esej" o nemorálnosti platů vysokých manažerů

I.
Přeji vám dobrý den! Je myslím, na čase dorovnat skóre.
Teď předem eseje mé příjměte, prosím, mou omluvu,
že vám ji posílám dnes, ve velkém časovém posuvu.
Nevím zda esej má esejí je
či zplod mysli choré
- toť na vás, pane profesore!

Prý má být na téma kontroverzní,
prý má být na téma které nás pálí
Snad adopce homosexuály?
Trest smrti? To také vzývavě zní!

O tom však nechci psát, myslím si totiž,
že by mi to možná činilo potíž,
sice mám svůj názor na to,
není to však se mnou spjato
- nebyla mi možnost dána
být v tom zaangažována
více než-li z doslechu.
Je však ale téma jiné,
jenž člověka sotva mine
- leze mu až pod střechu.

Je jaro, brzy přide léto, dny kvetou, bude první máj!
Ach, ještě jednou, mrzí mne to, že občas zhořčuji vám čaj!

II.
Víte, já řadím se k těm, co myšlenkám velikým věří
a hodlají pro ně se bít proti všem nešvarům světa.
Teď chci o "vedení" psát, jak obrovský plat má už léta
- ne však o dalších lidech bohatých
neboť ti, kteří
jsou vlastníci a rentiéři

či ti, co na burze spekulují
a žijí na úkor společnosti,
z práce, již odvádí "lidé prostí",
si řádku sotva zasluhují!

Však manažeři, ředitelé,
vedení vrcholové celé,
vysocí funkcionáři,
a multimilionáři,
náměstkové, primátoři,
poslanci a senátoři
- nejsou jednoznační tak!
Ti přece jen užitečnost
nesou v sobě pro společnost
- však i tak nám šálí zrak!

Že velmi vysoký plat berou, to známo jistě světu jest.
Zaslouží si je? Jakou měrou? A utrpí tím něčí čest?

III.
Za sklem půllitrů a zdmi domů, tou němou barikádou
oddělující svět vnitřní od světa veřejného
spílá jim svorně lid s pěstí zaťatou - zbraní jeho
a hutná, těžká slova znějí tmou:
"Pryč s jejich vládou!
Zloději to jsou - vždyť kradou!"

Jiní to vyvrací, že tak to není:
"Takhle jen primitiv, jenž stižen závistí
bývá či ti hrozní socijálisti
mohou být tak hrozně zabednění!

Nechcete nám přece, přátelé, říci,
že všichni vysocí úředníci,
ředitelé, manažeři
vždycky něco zpronevěří,
že každý z nich daně krátil
aby kapsu obohatil?!
Vždyť někde obrovský plat
bez podvodů, bez úniků,
legálně a přece v mžiku
dá se mnohdy vydělat!"

Ach! Pravdu mají lidé tito, takto to vskutku může být.
Však svědomí, to s legalitou nedá se jen tak ztotožnit!

IV.
Je tomu měsíců pár, co v jedné z hospod zlaté Prahy
u stolu jsme v šeru lamp seděli v družném hovoru
sledujíce dav turistů pádících dolů a nahoru,
a že pálí nás problém jménem "Svět",
tak jsme se záhy
pustili společně do úvahy.

"Kamarádi, já četl jsem kdesi,"
nadhodil téma můj soused zprava
"že jedna britská banka dává
svým manažerům - což mě děsí -

milión - nebo i pět - liber za rok!
Chápete?! Kdo na ten plat má nárok?!
I v novinách, v televizi
přetřásají velkou krizi,
zdražuje se, práce není,
v módu vešlo propouštění,
ruku v ruce s pojmem "škrt",
stát a občan dluhy platí
- bohatí se obohatí!
Rovnost? Jenom jedna - smrt!"

Tak rozhořčil nás spravedlivě a praštil o stůl sklenicí.
Proč dál pochodeň topit v pivě?! Rozžehněme s ní ulici!

V.
Však náhle pronikavý hlas prořízl souhlas mlčenlivý
a zdusil jiskernatý vzduch, když pravil nesmlouvavě:
"Ta vaše rovnost! Jenom ten, kdo žije při představě,
že všichni lidé stejně pilní jsou
může být chtivý
téhle zvrácené perspektivy!

Copak snad jeden je jako druhý?
Jeden dře tvrdě a rád na sobě "maká"
zatímco jiný, ta sběř všelijaká
jenom se fláká a dělá nám dluhy!

Zatímco prvnímu úspěch vstříc kráčí
smí druhý snít jenom o krumpáči.
Kdo je konkurenceschopný
ten nemusí do výtopny!
Chytrý zná se od nešiky
že nemusí do fabriky!
Proč ty, co jsou úspěšní
trestat kvůli jejich píli?!
Zřejmě jste se políbili
na první máj pod třešní!

Proč peněz jejich užít na to, že neschopným se rozdělí?!
Proč má být manažerům vzato, co poctivě si vydřeli?!"

VI.
Už orloj dvanáctou bil, avšak my stále byli jsme tu
a Toník nám na mysl šel, ten veselý duch naší družiny
jenž noční směnu dnes měl - on věsí v Mubeji pružiny -
a za oknem se mihnul strážník nočních cest
a v hypermarketu
pokladní vzdala se světu.

"Vydřené těžce?" hlavou mi víří,
povídám : "Zajisté, pokud svým úsilím,
pílí a důvtipem bohatství docílím
pak se s tím zajisté společnost smíří.

Jistěže rozdíly v každém z nás jsou
jedni ví co druzí nedovedou
dvakrát lépe, pětkrát více
ne však stokrát!" Žnou mi líce
když se někdo v zemi zdejší
chvástá, že je výkonnější,
rychlý, chytřejší či snad
lepší o tolik, že měl by
ze společné peněz dělby
stonásobek sobě brát!

"Tak! V Americe, v šedesátém bral dělník méně dvacetkrát.
"A nyní," zvolal soused chvatem "už přes dvěstěkrát, račte znát!"

VII.
Za nocí o slunci sní lid; čas chodí nervózně jak zvíře v kleci
a zas čís hlas rozvířil spor, jenž nesl se dál s tichou ozvěnou
- spravedlivé že prý je oblažit vysokou odměnou
člověka bez něhož firmě by zisk
nemohl téci,
když on jej zařídil přeci!

"Manažer je to - kdo všechno sjedná
manažer je to - ten, kdo z místa na přídi
rozkazy udílí, zakázky zařídí,
ta osoba za vše zodpovědná!

Bez něho každičký podnik se zhroutí,
zlomí se, tak, jako růžička z pouti.
Ať odborář jak chce vříská
- on kapitál firmě získá!"
Zisk!Jen zisk! Jen o zisk běží
a na lidech nezáleží?! -
"Záleží, však pochop přec
že bez toho kapitálu
můžeš skočit do kanálu,
že jsi firma-umrlec?!

Ať firmu, banku, instituci svým úsilím on k zisku vede!
Než začneš spřádat revoluci, provětrej trochu buňky šedé!"

VIII.
Papiňák je starý svět, však nedává kudy uniknout páře.
Vybuchne. Možná ne hned - za pár let anebo století?
Co potom, až starý řád zametem zas jednou do smetí?
To máme znát! Zde nyní se řeší pouhá část
to ztemněly tváře
souseda, hrdého odboráře.

Jak někdo takhle mluvit může!
Což nevidíme, nevnímáme,
jaký na zisku podíl máme
my, jenž nás tím hází do kaluže?!

Až jednou prohlásí ředitel ČEZu
"Bez vás se obejdu, já si teď vlezu
na generátor šlapací,
a já sám, svou tvrdou prací
navyrábím elektriku
pro celičkou republiku!",
když sám rozžne stovky měst
skloníme my před ním hlavu
- bude tehdy, bude v právu -
komu slávu, tomu čest.

Čím je bez zaměstance svého? Nic, leda byl by nadčlověk.
Však není nikde takového, a nezrodil jej žádný věk.

IX.
Svědomí, ten věrný pes, jenž od věků provází člověka
- já jednou boháčem být - spát by mi poklidně nedalo,
studem bych jala se rdít, jak dýkou v srdci by bodalo
dívat se na svět z balkónů vil,
být ta, kdo nečeká
až lidstvo zavolá : "Heuréka!"

Již povstali my jsme od svého stolu,
a nashledanou hospodě jsme dali
pak pod lucernou hleděli jsme v dáli
a srdečně poté loučili se spolu.

A shodli se na tom, že co firmy "vydřely"
to jim též patří a pak ať to rozdělí
mezi lidmi spravedlivě
- ať je psáno v direktivě:
ředitelům něco přidat
ale množství, to si hlídat!
Lepší pro sto pobyt v Horce
za zbytek nakoupit stroje,
papír, okna vsadit dvoje
- než ředitel na Mallorce!

Tak končím esej a volám k světu, že všech křivd plamenný jsem nepřítel.
Hej, ty, kdos člověk, proč šero je tu?!

Však lampy svítí.

Ač spí teď ředitel...