Divnej svět

„Už jsi měl večerní prášky?“ ptám se táty. Sedí u stolu naproti mně. Shrbený, vrásčitý, malý. Vypadá staře, a to nedávno slavil teprve šedesátiny. Dominanta mého života se smrskla na jakousi skořápku na vozíku. Ale vůle, ta mu zůstala. A trocha té tvrdosti také. Jen slzy, které teď občas vykouknou z jeho očí, ty jsem poznala až teď.


------------------------------------------------------


Pohled z peřiňáku byl divnej. Ale musela jsem tam. Táta se vrátil z hospody.

Bylo mi sedm a v náručí jsem svírala panenku. Chyběly jí nohy, ale v té chvíli mi to vůbec nevadilo.

„Až budu velká, budu na tebe hodná,“ šeptala jsem a při tom ji hladila po tvářičce. Křik, který se ozýval z kuchyně, sílil. Rozbrečela jsem se a nebyla jsem sama. Brášku, který se hlasitě rozplakal v postýlce, se snažila uklidnit sestra. Byla už veliká, bylo jí třináct.

„Jestli ten parchant nepřestane řvát, tak si mě nepřejte!“ ozvalo se až příliš blízko.

„Vašku, děcka nech na pokoji.“

Zacpala jsem si uši, ale to plesknutí, které maminku umlčelo, to jsem ještě slyšela.

„Táta už spí, vylez a pojď do postele,“ usmála se na mě máma, a hřbetem ruky mi utřela tvář.

„Alčo, vezmi si prut, zajedeme si na ryby! Dneska budou určitě brát.“

Tátovy oči se na mě usmívají. Chvilku váhám. Je možné, že to on včera tak křičel? Nechápu to, ale čas na přemýšlení nezbývá, mamka mi už sbalila svačinu a rychle mě postrkuje ke dveřím.

U rybníka mi táta ukazuje, jak správně nahodit, a už tam vedle sebe sedíme a já ani nedutám. Je mi hezky. Mám nejlepšího tátu na světě.


Konečně na pár dní zase doma. Teda u dcery. Alča je hodná. Zkusím se jí zeptat, jestli bych tu nemohl zůstat napořád. Důchod mám slušnej. Děcka za mnou jezdí tak jednou do roka, ale Alča si mě k sobě vzala už několikrát. Tak třeba...


„Už spi,“ mamka se snaží mluvit potichu, aby neprobudila bráchu. Ségra se odstěhovala před měsícem, hned jak jí bylo osmnáct, a od té doby spí máma s námi v pokojíčku. Je nám tu docela dobře, máme tu tři postele, postavené do tvaru U, uprostřed je stolek, který všichni používáme i jako noční, a podél jedné stěny stojí skříně. Ještě hned u dveří má své místo starý šicí stroj. Občas slouží jako zátaras, to když ho posuneme před dveře.

„Ten zase bude vypadat. Ani nepřišel z páce domů. Mami, proč se nerozvedete?“ vyhrknu a hned vzápětí lituju, že jsem se vůbec ptala.

„Alí, vždyť víš, že se o nás táta stará. Má vás rád. Je šikovnej, nejlepší z chlapů na statku, takovýho opraváře aby svět pohledal. Občas se trochu napije a pak se vzteká, ale vždycky ho to přejde,“ na chvilku se odmlčí a pak vyhrkne: „A navíc teď zjistili, že je nemocný. Byl u doktora, jak ho bolely ty ruce. Zkus ho pochopit, takový chlap a začíná marodit. A už spi, ráno musíš do školy.“

Druhý den jsem do školy nešla, máma mi napsala omluvenku. Přemluvila ji k tomu teta Růženka, ke které jsme v noci utekli. Bráška se zase počůral.

Za dva dny si pro nás táta přišel. Přinesl nám čokoládu a nějakou dobu nechodil večer pryč. Bylo to fajn.


Proč na mě tak kouká? Sakra! To rameno tak bolí a zase ty tiky ve tváři. Proč zrovna já? Proč musím žít tolik let s takovou zákeřnou nemocí? Tolik let bolesti... Někdy se to dá vydržet, to jo, ale když přijde záchvat... Jen si to zkuste, vy chytří, žít s vědomím, že stejně jednou skončíte na vozíku. A jiná cesta není.


Vracím se ze schůzky, měla jsem rande. Usmívám se a užívám si večerní klid. Před domem přidávám do kroku, zase se něco děje. Naši se před rokem rozvedli, ale pořád žijí spolu. Táta má soudní výpověď, ale nemůže sehnat byt. Já myslím, že ani nechce. Kdo by mu vařil, pral a tak dále?

Na chodbě jsem se skoro srazila s bráchou, vybíhá ven jen v pyžamu. Otec řádí, mámě teče z obličeje krev a brání se jen rukama napřaženýma před sebe.

„Nechte toho! Vašík utekl!“ začínám hystericky řvát.

Táta bere do ruky židli, povadlý obličej a vodnaté oči jen potvrzují, že rozhodně není v „dobré náladě“.

Bratra jsme našly v nedalekém parčíku.

„Nemůžeme s tím nic dělat, jen ho napomenout.“

Nevěřícně poslouchám příslušníka policie.

„Podejte trestní oznámení,“ obrací se na matku, která sedí vedle mě na lavici. Brášku přikryli dekou, usnul.

„Já domů nejdu. Buď něco uděláte, nebo tu budeme do rána,“ dostávám odvahu promluvit.

„Musím ráno do práce a Vašek do školy. Potřebujeme se v klidu vyspat,“ dodám s naléhavostí v hlase.

Už nám konečně někdo musí pomoci. Máma to nezvládá, začala pít a přišla o práci. Vašík strávil rok na internátní škole, má problém s řečí, a já už druhý měsíc chodím do práce. Do malé fabričky, kde se vyrábí cukrovinky. Nebaví mě to, ale nedá se nic dělat. Za další dva měsíce mi bude už sedmnáct. Nastupovala bych do třeťáku. Sen o studování se taky rozplynul. Ostře kouknu na policistu a vím, že můj pohled mu říká víc než dost. Musíme se z toho dostat!

Nakonec otci, který tvrdil, že jsme ho napadli, domluvili. Trestní oznámení matka po nějaké době stáhla a dalších pár let jsme žili dál společně v „rodinné pohodě“.


Občas jsem byl hrubej, jo vím... Ale naše máma - ta její nehospodárnost. Utrácení těžce vydělanejch peněz za hlouposti a... Co mě to vlastně na ní ještě tak rozčilovalo? Měl jsem ji rád a pořád mám. I vás. Všechny svoje děti. Mohla by se tu s Vaškem stavit. I honzík by babičku určitě rád viděl. Je to hezkej kluk, celá Alča. Už půjde do první třídy.


„Táta ten byt chce pustit,“ oznamuje mi brácha novinku. Jsem u něj na návštěvě, bydlí s mámou nedaleko od nás. Už má dodělanou školu, slušnou práci, byt a hlavně klid.

„A kam půjde? To už má nějak vyřešený? Nemůžu si ho k sobě vzít. Nechci, aby musel malej poslouchat hulákání,“ mrknu ke kočárku, ve kterém spí Honzík. „A navíc - táta potřebuje bezbariérový byt. Má s těmi holemi problém vyjít i pár schodů“

„Jo, jde do důchoďáku,“ odvětí bez zájmu Vašek.

Zamrazí mě. Tátovi je pětapadesát, jak tam chce proboha žít? Vím, jak to tam vypadá – šest lidí na pokoji, téměř všechno ležáci, staří lidé v ponurém starém zámku.

Nemůžu mu nijak pomoci. Nemůžu a ani…asi ani nechci.


Kdybych tak mohl vstát a jít. Kam chci. Na procházku k lesu, na houby, jen tak se projít s vnoučaty nebo si dojít na ryby.


Svět z vozejku je divnej.


------------------------------------------------------


„Tati, ty prášky…“ podávám otci sklenici s vodou. Na chvíli se naše pohledy spojí a já vidím v tátových očích cosi nového. Snad něhu? Nikdy dřív jsem si toho nevšimla. Zachvacuje mě lítost.

„Mám tě ráda, tati.“ Skoro tu větu spolknu, ale podle údivem rozšířených zorniček vidím, že ji slyšel.

Přikývnul a usmál se.

Třeba se ještě najdeme. Přece jenom – je to táta…