Bílá hůlka

bílá hůlka vyťukává
první rytmy
nového dne
do deštěm lesklé dlažby
ranní ulice

radnice
ukazuje hodiny
ale tobě správný čas
vždy vyzvoní

moc to tu nevoní
návraty opilců
jsou přiživeny venčením
a škleby popelnic
jež nemohou se dočkat
kuka-vozu

spíš prózu
nežli poezii
chce se ti v té chvíli psát
anebo stížnost
obecnímu úřadu

naštěstí do sadu
už tvoje hůlka
neomylně míří
a do písku ti píše
první sloku

prý lahodí oku
pohled na kvetoucí keře
a na lavičky
se stopami prvních lásek
i pozdních rozchodů

ťukání do schodů
tě z nostalgie budí
a vynáší tě
o pár metrů výš

opět ji nevidíš
ale poznáš
že se usmívá
opřená o zábradlí
na smluveném místě

míříš k ní jistě
a hůlka je ti náhle přítěží
dokonce se za ni
trochu stydíš

s láskou přece
vidíš