Jak vyvrcholil jeden týden mého života

Pátek 1. března, den jako každý jiný, až na to, že tenhle se tedy vyvedl. Celý týden to byl pěkný blázinec, neustále docházel spotřebák v tiskárně, nemohl jsem sehnat CD, abych vypálil svou roční práci a poslal ji do světa, a ještě ne zrovna úspěšně jsem bojoval s chřipkou, které se ne a ne zbavit a vzít si neschopenku jsem si ani neriskl. A závěr týdne překonal i moje nejhorší noční můry. Prvně jsem se ve středu dozvěděl, že na naše pracovní místa budou vypsána výběrová řízení, potom jsme si je ve čtvrtek mohli i sami na svá místa vypsat a zveřejnit inzeráty a nakonec jsme se v pátek dozvěděli, že musíme napsat své profesní životopisy a přihlásit se, aniž vlastně víme, kdo bude v komisi a bude mezi zájemci vybírat. Naštěstí se i tento "týden blbec" nachýlil ke svému závěru a já nastartoval "Vendy" a vyrazil po dálnici směr Vysočina.

Poslouchal jsem rádio a přemítal, co mě o víkendu čeká a co mě nemine, přemýšlel, jestli bych neměl nad celou touhle "kariérou" zlomit hůl a možná i trošku přemýšlel, proč jsem na tohle místo před více jak rokem nastoupil, když je hůř placený, nejsem svůj vlastní pán a práce za moc nestojí. Celým tímhle personálním kolotočem vlastně vše, co jsem v rámci své kariery za ten rok udělal, ztratilo smysl. A že jsem musel několikrát i pořádně zatnou zuby, aby kolem mě prdele nelítaly jako vlaštovky.

Čím jsem byl blíže k domovu, tím jsem všechny tyhle problémy odsouval do pozadí a přemýšlel, čím začnu, až dorazím. Prvně zajedu koupit madrace, pak do pojišťovny a potravin a pak .... Dojel jsem před dům, zacouval do řady vozidel a vyběhl do prvního patra. Reset paměti a práce daleko. Najednou se rozburácel domovní zvonek. Vykouknu z okna a vidím, jak moje auto odjíždí a řidička z vedlejšího na mě zvoní a mává rukama. Docela jsem se vyděsil. Co se to sakra stalo? Kam jede? A jak to, že vlastně jede? To bylo asi těch nejdeších deset vteřin mého života a já jen stál a čučel z okna s otevřenou pusou. Naštěstí jízda "Vendy" nebyla ani nijak dlouhá, ani nijak destruktivní a skončila u obrubníku na druhé straně silnice. Jo, když není z hůry dáno a já blbec nezatáhl ručku, tak čemu že se to vlastně divím.

A najednou všechny tyhle pracovní starosti nabraly úplně jiný rozměr. Mohl jsem někoho nabourat, zranit a nebo si rozbít skoro nové auto. A proč? Protože jsou na světě magoři co nám kazí radost z práce a zadělávají na žaludeční vředy? Kašlu na to a na všechny tyhle blbce, jestli to místo chtějí, tak ať si ho nacpou do špis, žádné místo nestojí za zdraví nás či kohokoliv jiného, a tak se k tomu i v pondělí postavím - však "CTRL a A" potom "DEL" a nakonec "YES" dokáže moji roční práci poslat tam, kam i král chodí sám. A co bude po mě? Klidně i potopa....

Krásný večer