Malý velký muž

Celá Paříž voněla přicházejícími podzimními dny. Slunce ještě dokázalo prohřát pozdní odpoledne, ale chladný větřík oznamoval, že léto končí.
Chlapci, který šel s hrdě vztyčenou hlavou, to ale nevadilo. Krátké kalhoty ještě unese a před chladem ho ochrání dlouhý rukáv. Rozpustile, avšak nanejvýš opatrně, kráčel rušnou ulicí. V každé ruce nesl lahev červeného vína, toho nejlepšího, jaké hokynář nabízel, a přitom si vesele pobrukoval. Otec mu jistě dnes dá trochu ochutnat. Je sice přísný, ale když má dobrou náladu, dokáže i žertovat. A dnes ji dobrou má.
Vždycky posílal pro víno staršího bratra, jenomže ten se v zimě oženil. Vzal si děvče, které poznal po válce na vesnici u tetičky. A právě dnes se jim narodila dcerka. Oslavují, a tak k hokynáři poslali jeho.
Chlapec se usmál při vzpomínce na to, jak na něj otec spiklenecky mrknul, když mu dával peníze, a říkal, které víno má koupit. Nakonec ho pocuchal ve vlasech a – už jsi velký kluk, jsi strýc, tak upaluj.
Ano, už jsem velký! Lidi, no tak koukněte, jsem strýc a mám nejhezčí neteř v celé Francii! Tady, tady jsem!
Chlapec měl pocit, že ho všichni pozorují, vystrčil bradu a hrdě přidal do kroku.


Muž po obědě vyšel do ulic a od té doby bloumal Paříží. Před pekařstvím na chvíli zastavil a nasál aroma sladkého pečiva, které se mísilo s vůní léta, měnícího se v podzim. Není lehké ten čas zachytit, ale on ho miloval. V té době se všechno měnilo. Na stromech se objevovalo první žluté listí, země začínala být hutnější, rána se kamarádila s husí kůží, lidé se občas nevědomky choulili a jejich polibky byly o to žhavější.
Tušil, že dnešek je něčím výjimečný, ale naděje, že na to přijde, ho pomalu opouštěla. Zrovna chtěl přejít křižovatku, když ho něco donutilo otočit hlavu. Pohledem přelétl rušnou ulici a vtom si ho všiml. Z malého krámku vyšel chlapec, takový obyčejný kluk v krátkých kalhotách, ale s neobyčejným výrazem ve tváři.
Nikdy neviděl nikoho, kdo by nesl s takovou radostí dvě lahve vína. Držel je v podpaží, v každé ruce jednu, dna opřená o dlaně. V očích mu tančily plamínky. Je to on! Právě na tohle celý den čekal!

Tak jako se měnilo roční období, i s chlapcem se dnes určitě událo něco velkého, a muž věděl, že to musí zachytit. Že musí ve správný okamžik zastavit čas, aby i ostatní viděli, že někdy stačí málo a svět leží. Tak jako leží i teď u nohou malého chlapce, který najednou vystrčil bradu a hrdě přidal do kroku.
V ten okamžik stiskl spoušť. Na moment se jejich pohledy a úsměvy setkaly. U nohou svět na chvíli ležel ne malému, ale velkému chlapci, který se rychle vzdaloval.


Muž tam stál a vnímal vůni. Vůni měnící se Paříže…