*ZBLOUDILÁ VLÁSENKA*

„Milá paní, copak máte na srdci a jak vám mohu pomoci?¨

„Nevím, jak bych to správně řekla, pane doktore. Mám už nějakou dobu takový divný tlak v podbřišku. Zabolí mně tam při každým kroku, když jdu rychle, nebo když utíkám. Jinak mi nic není, ale přesto si dělám starosti. Člověk stále čte o rakovině, ale já jsem přece na něco takového ještě mladá, ne?¨
„Máte nějakého přítele?¨, opatrně obracím hovor jiným směrem..
„Kdepak, ani pomyšlení! Moje dny mám taky v pořádku, jestli vás to zajímá.¨
Než se uloží na vyšetřovacím křesle, respektuji její stydlivost a otočím se k ní raději zády. Po vyšetření ji nechci šokovat, proto jí trochu neurčitě říkám: „S tím přítelem to souhlasí, ale i vzdor tomu by se mohlo jednat o počínající těhotenství. Jedno s druhým mi ale nehraje dohromady. Mimo jiné, máte potíže s močovým měchýřem?¨

„Ani bych neřekla. Proč se ptáte?¨

„V močovém sedimentu jsme našli několik červených krvinek, jinak nic. Je to všechno tak nějak divné. Ale mějte trochu trpělivosti, podívám se na vás znovu za dva - tři týdny. Kdyby vám bylo hůře, přijďte okamžitě.¨Těhotenský test, jaký si může udělat dnes každá žena sama, tehdy ještě neexistoval, kromě náročného pokusu na žábě, který se dělal nouzově jenom v nemocnici. Ultrazvuk jsme taky neměli. Rentgenovat jsem nemohl, vzhledem k dosud nejistému počínajícímu těhotenství. Zbývalo jen kontrolovat pohmatem, zda se něco mezitím změní nebo ne.

Za tři týdny jsme se znovu setkali v ordinaci. Hlásí mi, že u ní není nic nového. Vyšetřením si ověřuji totéž. Podezření na ranné těhotenství musím tedy zavrhnout. Na řadě bude teď urolog, i když nemá nejmenších potíží v tomhle směru a těch pár červených krvinek, co se našly v sedimentu, taky moc neříká. Zbývá pomýšlet na cizí těleso nebo nádor v měchýři. Při velikosti skoro mužské pěsti při celkem minimálních obtížích a při tak slabém laboratorním nálezu? To je téměř absurdní. Ale co vše nemožné je v medicině možné!?
„Mladá paní, z mého oboru jsem u vás nic nezjistil. Musím vás proto předat kolegovi na urologii.¨

¨“To teda nejsem vůbec nadšená. Musí to opravdu být?¨, diví se zděšeně. ¨Ne, ne, tam mě nedostanete! Jdu domů a vrátím se jen, když to bude horší¨ a už se chápe kliky.

„Počkejte přece¨, chci jí to rozmluvit, ¨vím, že vám to není po chuti, ale já hmatám, že tam něco je, co tam nepatří a chci ve vašem zájmu zjistit co to je, proč to tam je a co se s tím musí udělat! Copak odložíte napínavou detektivku a nechcete se dozvědět, jak skončí?¨, promluvím už trochu důrazněji. Zdá se, že jsem ji zavčas zabrzdil, poněvadž pustí kliku a zeptá se :

„Byl byste při tom vyšetření taky?¨
„Samozřejmě! Váš napínavý příběh chci přece s vámi dočíst až do konce!¨, dodávám trošku humorněji.

Odešli jsme pak spolu k sousedovi na urologii, kde s ním vše domluvím. Hned začne chystat svoje nástroje, zatímco jí pomáhám uložit se na vyšetřovací stůl. Tisknu jí pevně ruku a hladím na čele, což obojí vděčně přijímá. Vím, jak asi niterně trpí v situaci, pro ni dosud tak neobvyklé.
Urolog zavede opatrně cystokop do měchýře a jen tam nahlédne, vybízí mě, abych se také nakoukl. Co vidím? Oválný kámen, hladký jako oblázek, z močových solí, ale velikosti husího vejce! Tak neobvykle veliký a donedávna ještě bez jakýchkoliv doprovodných potíží?

S navrhovanou operací souhlasila. Záhadný corpus delicti jsme snadno odstranili a ve své pracovně jsem jej umístil na psacím stole. Kdykoliv jsem na něj pohlédl, musel jsem si říct: proč je tak veliký a oválný, ale ne kulatý, jak močový kámen obvykle bývá?
Náhle mi napadlo: mušle perlorodka! Jak vzniká perla? Na podkladě nějakého cizího tělíska, které se dostane do mušle. Ta je izoluje, že kolem něho vytváří perleť. Perla bývá malá nebo větší kulička, tenhle kámen je ale oválný, čili asi v něm je nějaké podélné cizí tělísko? Příští den mi to rentgen objasní: uvnitř kamene je vlásenka!
Vymínil jsem si, že s pacientkou ještě promluvím, než bude propuštěna domů:

„Máte nějaký dětský zážitek, který by tu vlásenku vysvětlil?¨ Přemýšlí usilovně, ale nic ji nenapadá. Odhodlám se tedy, že jí trochu napovím:
„Hrály jste si někdy jako malé holky s klukama na doktory? ¨

Náhle zrůžoví a zdráhavě odpoví: „Máte pravdu! Byly jsme dvě a dva o něco starší kluci, nikdo z nás jsme do školy ještě nechodili. Chtěli vidět, jestli máme tam dole caplíky, jako oni a nás zase zajímalo, jak to je u nich. Jestli jsem někomu z nich podala vlásenku, když mě chtěl ¨vyšetřit jako doktor¨, to už nevím, ale možné to je. A pakli mu tam někam zabloudila, nikdy se mi nepřiznal.¨

Dál už jsem se neptal, bylo jí to nepříjemné. Objemný oblázek jsem poslal i s rentgenovým snímkem jednomu pražskému panu profesorovi, o kterém bylo známo, že vlastní celou vitrinu cizích tělísek, co kdy našli různí kolegové v ženském urogenitálním traktu. Poděkoval se a poznamenal, že takový unikát ještě nemá!