Ne, nebuďte ji!

Usnula, spí...
Jen předloktí
má rozpíchané.
Nechte ji být,
ne, nebuďte ji,
prosím, pane!

Právě do snů vchází..
Zase je z ní andělíček,
dívka se zlatými vlásky.
V ruce třímá malý klíček,
kterým odemyká dvířka
od lásky, která jí schází.

Usnula, spí a tvar líček
podobá se malým dětem.
Sní zpod zavřených víček.
Protančit se chtěla světem
a dnes naposledy tančila!

Ne, nebuďte ji, prosím,
pane, už v objetí je spánku
a slabě se chvějí její dlaně.
Ve snách se životu ztratila.
Dávno nemá oči plaché laně,
ani úsměv na tváři, ani na ní
roztomilou malou jamku...

Usnula, spí... pšššt!
Už lehounká je jako víla
a ve snu zase umí létat.
A to, čím doteď byla,
je jen špína světa..
Už tanec tanců dotančila.
Už jí nic neschází!
Ne, nebuďte ji, prosím,
pane... právě odchází...