Mělo to zůstat u piva v posteli

Byl jsem na tom špatně, motal jsem se uličkami v šaškovské čepici. A to není žádná metafora. Za pár dní na krku Vánoce a možná i děcko. Přišel jsem o práci, když jsem se porval se Santou na večírku pořádaným mým teď už bývalým zaměstnavatelem. Sluníčko nechtělo zarputile vystrčit ten svůj frňák už dobrý týden. Pivo chutnalo ještě hůř než kdy jindy. A na Vánočním jarmarku se nedal pořídit svařák ani horká medovina, tak jak sem byl zvyklý ze své domoviny.
Ten den stál za hovno.
A to sem chtěl zůstat ležet v posteli a spokojeně si chcípat.
Jenže už sem neměl žádný žvanec a kořalka taky neroste na stromech. A jelikož sem nedávno zapomněl kde jsem nechal kreditku, bylo potřeba zajít vybrat peníze do banky v centru.
Nesnáším tyhle místa. Kravaťáci se vám snaží vecpat svůj věčně usměvavý ksicht a ženské tu jsou umělejší ještě než ty od Mattela.
Čekal jsem ve frontě už přes třicetminut a vůbec se nehýbala. Přede mnou plno důchodců, tak vyhlídky na peníze byly ještě zoufalejší. Člověk si tu ani přihnout nemohl, všude samá kamera. S prdele místo.
Až jsem se konečně dostal na řadu.Trvalo to asi dvě minuty, než mi vydali prachy. Vzal jsem si čtyři stovky, aby bylo taky na nájem. Pevně jsem doufal, že je neprochlastám. I když dnes jsem měl náladu, že bych chtěl prokalit celé dva tácy, co jsem měl na účtu.
Jako za zásluhy jsem si zašel do brazilského pubu na žvanec a pár piv. Kosa byla vlezlejší než podomní obchodník a chřipka, co mě pronásledovala už druhý týden se začala znovu ozývat.
V baru jsem se aspoň trochu uklidnil, ale ta chřipajzna chřipkovitá se mě nechtěla pustit. Ani dvojitým rumem se nenechala odehnat.
Cítil jsem se pořád hůř a hůř. Tak jsem zaplatil a vypad zpátky do města na nákupy domů.
Chleba, citron, med, pakl piv, sedmička whisky, mléko, mandarinky, šunka, doutník, máslo a další pakl piv. Večeře jak se patří. Když tu jsem u pokladny potkal jedny spolupracovníky. Taky čechy. Pár.
„Co ty tady?“
„Ale, přišel jsem se ohřát.“ Co bych asi tak dělal v obchodňáku.
„My jsme přišli nakoupit nějaké dárky rodičům a tak.“
Dárky? Zasrané vánoční chvilky plné pohody. Cloumalo mou zahořklou myslí. Už jsem se viděl doma v posteli s pivkem a knížkou. Proč jsem musel procházet tímhle naprosto zbytečným rozhovorem. Oni neměli, co říct mě. A já zase co jim. I kdybych začal, tak by mě nechápali.
„Jo to je fajn, to máte rodiče tady?“ A už sem si to šinul k placení.
„Né, to ne. Ale do Česka to budem posílat. Ty jsi domů nic nekupoval?“ Čumí na moje pakly piv a kořalku. Ale na citron se nepodívá ani jeden z nich.
„Já už sem všecko poslal.“ Zalžu a deru se k pokladně.
„A co jsi koupil?“
Do prdele práce, oni si nedají pokoj! Zasraná lidská zvědavost. Proč se mě třeba nezeptají jestli zrovna na něčem pracuju, nebo jestli se nechci seznámit z nějakou jejich kamarádkou, nebo jestli nechci letenku s tohohle příšernýho města, nebo prostě něco, co má smysl. Ale ne, oni si prostě pořád vedou svou.
„Tatíkovi poukázku do místního bordelu a máti bahení koupel a masáž. Měli by přijet vlednu tak sem si je takto aspoň podchytil.“ A najednou jsem dostal hroznou chuť na vodku v té kose, co je venku. A taky bych se z někým nejradši porval a pokecal o sprostých vtipech. Při pohledu na tenhle dokonalý pár v dokonalém oblečení se střibrnou lžičkou v prdeli, se mi zvedal žaludek. Potřeboval jsem nějakou akci. A chvála bohu, byl jsem na řadě u kasy. Naštěstí na to neměli, co říct, tak jsem měl volnou ruku. Zacáloval jsem necelých dvacet babek a vyběhl ven abych se náhodou nesetkal s tím párkem otravů.
Zaběhl jsem do vedlejšího krámku s žertovnými kravinami a koupil si tu šaškovskou čepici. Nasadil si ji na hlavu a motal se městem. Tak jak jsem naznačil už na začátku. Chřipka mě chvátila, kořalka hřála a otravní lidi zůstali otravnými. Najednou začal padat sníh, rozevřely se deštníky, jen já v té čepici jsem se potácel jak jednooký mezi slepími a nemohl jsem dohlédnout až nakonec.
Až vysvitly hvězdy a já snil o nějakém ledovém střípku, který mě zasáhne do oka nebo do srdce. A jeho původce – Ledová královna – se bude smát. Až zase jednou umřu touhou.