Signál

Bylo to krásné, krásné jako ten lehce mrazivý, slunečný den na sjezdovce. Až neskutečné. Přesto realita. Hynek a já spolu. Jako ti milenci z obrazů Jana Preislera. Duše spojené, těla vzdálená.
Budou to tři roky, co jsme se seznámili na vernisáži výstavy, kde bylo i několik mých kreseb. Pak příležitostná setkání při podobných akcích, kdy zase vystavoval on svoje „neoklasické „ malby, jak je nazýval. Každý z jiného města, každý se svým rodinným zázemím, virtuálně se pohybující ve světě, kde láska nabývala podoby autoportrétů, v nichž jsem se sama stěží poznávala.
Společně na hory. Šílený nápad a přesto jsem souhlasila. Alespoň na jeden den vystoupit z postav osamocenosti nokturnových obrazů Jakuba Schikanedra, jak náš vztah Hynek často parafrázoval.
Kromě nesporného telepatického spojení byl nám spolehlivým důvěrníkem mobil. Esemesky Hynek nenáviděl, vyhovovaly mu dlouhé hovory. Novinky z výtvarného prostředí, nálezy a ztráty našeho současného života. Každý týden ve stejný den a stejnou hodinu se ozval zvonkový signál, nastavený výlučně pro volání z Hynkova mobilu. Ozval se i předcházející týden a následný dialog nás přivedl sem, na sjezdovku.
Bylo tam určitě mnoho lidí, já si však pamatuji jen nás dva a nezodpovědného opilého snowbordistu, který mě srazil. A pak už jen bílé pláště, vážné tváře a slova, kterým jsem nerozuměla. Přicházely otázky a já neodpovídala. Nemohla jsem. Porucha řeči po úrazu hlavy a částečné ochrnutí. Všechno prý se může ještě spravit, jen to chce čas.
Trvá to již dlouho, přesto věřím, chci věřit, že vše bude zase jako dřív. Každý týden ve stejný den, ve stejnou hodinu se mi ozývá známý signál z mobilu. Hovor nepřijímám. On ví, že nemohu mluvit. A já vím, že příští týden zavolá znovu. Těším se na ten signál, který mě posiluje v naději. Signál nezapomnění.
*