*Život je náhoda?*

Jednoho letního odpoledne, kdy jsem měl nedělní pohotovostní službu, jako teprve mladý sekundář s jednoročními zkušenostmi, přišla ke mně Alena, nešťastná a uplakaná. Samozřejmě další potrat!

¨Dnes má ke mně příslužbu sám šéf. Je sice na chatě, dám ho ale přivézt k výškrabu sanitkou,¨ říkám jí.

¨Není nutné, doktore. Nejsem přece žádná prominentní osoba. Udělejte to vy a basta.¨

¨Děkuji za důvěru, ale přece....¨

¨Není třeba. Už bych to chtěla mít za sebou, prosím, žádná sanitka, žádný primář, žádná narkóza!¨ Tak jsem se do toho pustil sám.

Když jsem byl už skoro hotov, reviduji ještě kyretou děložní dutinu a v jejím středu zjišťuji jakousi podélnou nerovnost, kterou nemohu vyškrábnout. Že by...?

¨Aleno, zmínil se vám náš bývalý primář při posledním potratu o něčem neobvyklém?¨, ptám se jí jen tak nenápadně, abych ji zbytečně nerozrušil.

¨Ne, na nic takového si nevzpomínám. Vím jenom, že vždy pracoval velmi rychle, oproti vám skoro bleskově, ale rozumějte mi, já vám nechci nic vytýkat. Našel jste něco zvláštního?¨

¨Maličkost. Nejsem si zcela jist. Musím to prodiskutovat ještě se šéfem a pak se to dozvíte. Nedělejte si kvůli tomu žádné starosti¨, zahrál jsem to do autu a Alenu prozatím uklidnil. Příští den o tom referuji našemu primáři, který byl původně zástupcem dřívějšího šéfa a s kterým si tak dobře rozumím, že si mezi čtyřma očima tykáme.

¨Mirku, mám dojem, že jsem při té kyretáži objevil možnou příčinu těch opakovaných potratů. V děloze je buď částečná nebo možná i úplná přepážka.¨
¨Ale, ale! To bys teda přetrumfl našeho bývalého šéfa! Uděláme tedy snímek s kontrastní náplní. V případě, že se to potvrdí, navrhneme Aleně operaci, bude-li mít vůbec chuť ještě jednou otěhotnět¨, byl jeho závěr.

Pochopitelně jsem se zaradoval, když se později rentgenem moje podezření potvrdilo a Mirek mě pochvalně poklepal na rameno. Alena s navrhovanou operací souhlasila, přestože jsme ji upozornili, že pooperační naděje, aby nové těhotenství vzniklo a aby je donosila, není stoprocentní, ale jen velmi pravděpodobná.

Operace se zdařila, přepážku jsme obvlášť pečlivě odstranili a napjatě očekávali, co se bude dále dít. Za půl roku nám radostně oznámila, že má velké podezření a za další měsíc jsme jí potvrdili, že je vskutku v jiném stavu! Byla radostí celá bez sebe, ale vyhráno ještě neměla...

V pátém měsíci se objevilo mírné krvácení s bolestivými děložními stahy.Přijali jsme ji na oddělení s diagnózou ohroženého těhotenství, nařídili přísný klid na lůžku a zahájili celkově uklidňující léčbu. Do tří týdnů se vše upravilo, Alena však už nesměla instrumentovat, vykonávala jen lehčí sálové funkce.Těšila se, že má polovinu těhotenství za sebou a že se ve zbývajících měsících snad už nic nestane.

V osmém měsíci začla s bolestmi znovu krvácet, obojí však bylo mnohem intenzivnější než předtím. Klid na lůžku a léky vůbec nezabraly a stav se každou hodinu zhoršoval. Nabízel se tedy jako jediné řešení císařský řez. Když se ještě vnitřním vyšetřením zjistilo, že se jedná o t.zv. vcestnou placentu, to znamená plodové lůžko, ležící před naléhající hlavičkou a tím znemožňující normální porod, znamenalo to současně, že zamýšlená operace je v zájmu rodičky i dítěte absolutně a především co nejrychleji nutná.

Nebylo to jednoduché. Nejprve jsme vybavili velmi čilé děvčátko a teprve potom obtížně odstraňovali placentu, která byla navíc ještě přirostlá k děložní stěně, takže jsme sotva stačili stavět krácení. Zvládli jsme to však a byli spokojeni..

Tak se tedy Alena až ve svých dvaačtyřiceti letech přece jenom dočkala svého vytouženého robátka. Kdykoliv je obě někdy potkávám, vždy znovu vidím můj tehdejší začátečnický, ale osudový zákrok, který rozhodl o vzniku a budoucnosti nového člověka a je mi tak nějak dobře...