Sražená časem

Pokračuji ve vyprávění srazu průměrně, skoro stejně starých (vlastně mladých) lidí z jedné třídy základní školy při návštěvě restauračního zařízení.

Koukám, že jsem to napsala zbytečně obšírně. Byl to sraz základky po ehm ehm letech v jedné pražské hospodě. Zážitků v mé hlavě proběhlo celkem dost. Z těch pozitivních bych jmenovala např. to, že jsem se neztrapnila - nepolila,neopila,nespadla.. Také jsem měla na zaplacení – ještě, že brali stravenky! Z negativních si vybavuji to, že jsem si hodně věcí vůbec nemohla vybavit. Tedy, ne že bych nebyla normálně vybavená, ale proto, že si na spoustu lidí a zážitků prostě a jasně neupamatovávám. (Teda, to je dlouhý slovo). Snadnější a srozumitelnější bude slovo skleroza. Sama v sobě řeším, jestli jsem před x-lety byla mimo dění nebo nevšímavá nebo hluchá a slepá nebo já nevím…. Když spolusedící jedinci s normálně fungující pamětí začali vypravovat školní historky, chrlit jména učitelů a spolužáků i z vedlejších tříd, propadala jsem trošku panice. Už už jsem si vyndavala z kabelky papír a propisku s prokousaným koncem, že si budu dělat zápisky. Na příště. Abych už nebyla za třídního pitomce. Ale tuto myšlenku jsem zahnala, když mi došlo, že by to všichni viděli. Jak bych asi vysvětlovala své zápisky uprostřed plodných debat? Že si píšu seznam nákupu? To by nešlo, fakt…. A tak jsem jen valila kukadla a poslouchala, kam jsme všichni jezdili, jaké to tam bylo, kolik to stálo, jaké se nosily svačiny atd. Občas jsem hodila svůj osobitý – oproti ostatním spolužákům – minimálně minimalistický příspěvek z oněch dob a potom se mně na okamžik zhostil příjemný pocit, že si přeci jen nějaký střípek pamatuji, a že z těch miniaturních vzpomínek nějaký drobek přeci jen vyplave.

Mírná deprese z nevědomosti pomalu odcházela…Když tu dorazila děvčata z vedlejší třídy. A bylo po náladě! Ne proto, že jsem je viděla, ale protože jsem o každé druhé nevěděla která to je. Pozorovala jsem ty cizí paní v mém věku vykulená jak tuleň na tříkolku. Velmi potichu (to mi dalo nejvíc práce, protože jsem velmi hlučná) jsem se ptala vedle sedících spolužáků kdo že to je. Samozřejmě, že většinou věděli. Dali jméno, někteří chytráci trefili i příjmení. (Nechápu.) Při vyřčení jména jsem si naivně myslela, že se mi zjeví i obličej dotyčného „záklaďáka“. Nic nenaskakovalo. Možná jedině červené fleky na mém obličeji – z nervů a nedostatku vzduchu, který jsem svými nádechy údivu poměrně často vykonávala. A taky jsem pořád něco mlela. Ne na mlejnku, ale pantem, to vydržím delší dobu. Ruka při mletí mě bolí, ale pusa od mluvení mě – bohužel pro mou rodinu – nebolí nikdy. No, vraťme se ke stolu v oné restauraci.

Jednoduše řečeno, ač jsem vlastně seděla s polovinou „neznámých“ lidí, bylo mi příjemně. Těším se na příště. Těch pár holek z „áčka“ si už zapamatuji (snad) a příští sraz jich přijde víc a další, noví….ty si určitě zapamatuji…Za pár let bude opět sraz a vryji si do paměti další jména nově příchozích…..A v důchodu už budu vědět, s kým jsem jedla na základce chleba s paštikou. Kdo chodil do třídy naproti. S kým jsme hráli „vybiku“. Kdo se s kým pral. Kdo koho miloval… Ale nesmí přijít ta pravá skleroza… To by ty návštěvy hospod za účelem setkání s „dětmi“ byly nanic.. Ale, vlastně, to už by mi při této diagnoze bylo zřejmě táááákhle volný.