Perníková Praha

„Miláčku, prosím tě, přijeď za mnou, jsem na tom špatně! Potřebovala bych teď někoho u sebe, aspoň na dva dny. Prosím!“ volala mi má holka Šárka zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažil usnout.
„Co se děje?“ zamumlal jsem rozespale.
„Problémy doma, problémy ve škole, jen samé problémy. Nechci být sama v tom velkém bytě. Je tu tma, ticho, zima, pořád jen brečím. Dojeď, prosím!“
„Zlato, nevím, jak na tom budu s financemi. Poslední cesta za tebou mě celkem zruinovala, nemůžu utrácet každý týden za vlak, když nás od sebe dělí přes tři stovky kilometrů. Už takhle budu snad týden o hladu, protože peníze na nákup jsem vrazil do minulých jízdenek.“
„Zaplatím ti cestu, zaplatím ti jídlo, budu se tu o tebe starat. Jen přijeď, prosím!“
„Když se o mě budeš starat, tak proč mě tam tedy tak nutně potřebuješ?“¨
„Nechci tu být sama. Chci tu být s tebou.“
„Když já vážně nevím.“
„Nechci, aby sis myslel, že jsem nějaká hysterka. Obvykle se tak nechovám. Jen je toho na mě poslední dobou hrozně moc. Nemyslíš si to, viď?“ Její hlas zněl opravdu zoufale.
„To víš, že ne… Navíc, ten hlavní magor z nás dvou jsem stejně já.“
„Přijedeš?“
„No… rozmyslím se,“ zamručel jsem v naději, že už mne poté konečně nechá spát.
„Zbožňuji tě!“

Rozmyslel jsem se. Čekala mne dlouhá cesta do hlavního města. Bylo páteční dopoledne. Začínal prosinec. Počasí tomu nenasvědčovalo. Venku bylo jasno a poměrně teplo, tmavě modrá obloha bez jediného mráčku, obrovské rudé slunce nakukovalo do všech nezatažených oken. Kéž by takto bylo do března a pak už se jen oteplovalo…
Nikdy jsem neměl rád zimu. Působila na mě vždycky příliš depresivně. Pro někoho, kdo s depresemi žije většinu dosavadního života a „užívá“ si je i za horkých a slunečných letních dnů, to rozhodně není procházka růžovým sadem. Zima mi brala veškerou sílu, kterou jsem dokázal přes ostatní tři roční období nashromáždit. Brzy se stmívalo, sníh padal za krk, všechno šedlo a černalo… nebe, stromy, pole, domy, slunce i hvězdy, lidské myšlenky, lidské vztahy, lidské slzy.

Nastoupil jsem do autobusu, který mne měl odvézt do okresního města, kde jsem se napojil na vlak do Prahy, jen s malým batohem plným čistého oblečení, kartáčkem na zuby a platem antidepresiv. Zaplatil jsem a sedl si k okýnku. Ve sluchátkách zněli mí oblíbení pankáči. Mžoural jsem očima. Moc jsem toho v noci nenaspal. Spolu se mnou nastoupilo jen sedm dalších lidí. Cesta poměrně rychle ubíhala.
V půli trasy se však ozval řidič autobusu. „Prosím vás, vážení, dostal jsem hlášení, že pět kilometrů před námi došlo k dopravní nehodě a je dlouhá zácpa. Bude někomu vadit, když to vezmu oklikou?“
„Ne!“ ozvalo se sborově.
„Ale to mineme dvě zastávky!“ ozvala se jedna stará důchodkyně.
„Vystupujete na jedné z nich?“ zeptal se řidič.
„Ne, to ne, ale co ti lidé tam? Ti, co čekají na tento autobus!?“
„Pojedou dalším, není čas.“
Řidič prudce strhl volant doleva a vjel do úzké uličky.
„Ale tudy nemůžete, to je jednosměrka!“ vřískala opět stará babka.
„Není čas!“
Autobus se mírně zhoupl na nízkém retardéru. Párkrát se rozkymácel a ozvalo se zařinčení plechu.
„Odíráte se o zaparkované auta!“ skřehotala důchodkyně a chytala se za hlavu.
„Není čas!!! NENÍ ČAS!!!“ opakoval neustále řidič a přidával plyn, co to šlo.
Po chvíli jsme se opět napojili na hlavní silnici a kolonu aut i nehodu nechali za sebou. Babka mlčela, zatímco zbytek cestujících se upřímně bavil, smál a tleskal.
Dojeli jsme k přechodu pro chodce. Pár mladých holek vkročilo na zebru, aniž by se rozhlédlo. Řidič prudce zabrzdil a začal bušit pěstí do klaksonu. Děvčata se lekla a vyděšeně zírala uprostřed přechodu na přední sklo autobusu.
„Čumte na cestu, do-pr-de-le!“ řval řidič a každou slabiku podkreslil hlasitým klaksonem. „Příště vás všechny posrážím!“
Tomu říkám oddanost práci...

K vlakovému nádraží jsem došel právě včas. Koupil jsem si lístek a čekal na spoj. Přijel zanedlouho. Našel jsem prázdné kupé. Měl jsem štěstí. Po chvíli se dal vlak do pohybu. Skoro jsem usnul, když se mi v kapse rozezvonil mobil. Táta… Dlouho jsem přemýšlel, jestli hovor přijmout. Nakonec jsem tak učinil.
„Ahoj, tati… Co?... Ne, mám se dobře… Ne, ne, nic nového není… Práce? Něco se rýsuje… Jo, dám ti vědět… Co? Neslyším... vlakem? Ne, nejedu vlakem, to se ti zdá! Jedu… ehm… tramvají… Jo, tramvají… Chtěl jsem si udělat procházku po městě… Co je na tom divného? Někdo při procházce městem používá nohy, já zase tramvaj… Jasně, vím, že jsem pohodlný… Určitě se brzy stavím, neboj se… Ahoj.“
Byla to podlá lež. Nemohl jsem však říct, že to málo, z čeho přežívám, utrácím za „blbosti a kraviny jako je jízda do Prahy, když ani pomalu nemám co jíst“.
Chápal jsem tátovy výčitky. A nejen jeho, ale celé rodiny. Stal jsem se černou ovcí a věděl jsem to. V každé rodině je jistě někdo takový. Pokud se ocitnete v podobné situaci, můžete ji řešit jen dvěma způsoby – snažit se ji změnit, nebo se podle toho chovat a dále nad tím nepřemýšlet. Já se držel té druhé varianty. Byla pro mne lehčí a pohodlnější. A zbabělejší.
Zastrčil jsem telefon zpět do kapsy, opřel se o opěradlo sedadla a pokusil se opět usnout. Na pár desítek minut se mi to i povedlo. Probudila mne až dvířka kupé, která se otevřela, a dovnitř vešla postarší paní.
„Máte tu volno?“
„Jistě.“
Posadila se naproti mne. Na klíně se jí usadil malý maltézák navlečený do směšného červeného oblečku. Díval se na mě a začal vrčet. Ty malý plyšový smrade, ty jedna parodie na psa, já bych ti ukázal, kdo je tu pánem, ty smetáku… Zastrčil jsem sluchátka do uší a opět usnul.
Probudil jsem se právě včas. Vlak vjížděl na Hlavní nádraží města Prahy. Babka se psem už naproti mně neseděla. Vzal jsem batoh do ruky a vystoupil z vlaku. Obrovskou nádražní halou jsem proběhl rychle. Všude bylo plno lidí. Plno cizinců. Plno zavazadel, tašek, kufrů a peněženek. Tudíž i plno zlodějů, podvodníků a dalších nevyzpytatelných šmejdů. Vyšel jsem z nádraží před malý parčík, kde se scházeli snad všichni bezdomovci a feťáci z celé Prahy. Sevřel jsem svůj batoh ještě pevněji. Vzpomněl jsem si na minulý příjezd. Hemžilo se to zde početnou bandou holých hlav, která šla do průvodu uctít všechny své nacistické modly. Jejich tátové na ně musí být pyšní.

Moje holka čekala na jedné z laviček. Mávla na mne a usmála se. Poznal jsem, že jí jinak do smíchu opravdu moc nebylo. Tvář měla pobledlou, oči unavené ze špatného spaní a dlouhého pláče.
„Ahoj, broučku,“ políbila mne na rty.
„Ahoj,“ opětoval jsem její polibek. „Jak je ti?“
„O trochu lépe. Jsem ráda, že jsi přijel.“
Vyrazili jsme ruku v ruce na tramvaj. Počasí stále přálo. Lidé vypadali spokojeně. Jak by ne, byl přeci pátek. Tramvaj nás po necelé půlhodině jízdy vysadila na zastávce přímo před Šárčiným domem, který byl součástí velkého barrandovského sídliště. Byl jsem unavený. Chtěl jsem si na chvíli lehnout.
„Dáš si kafe?“ zavolala na mě z kuchyně, zatímco já se schoval pod peřinu a rychle oddechoval.
„Nedám. Dám si šlofíka. Aspoň na hodinu. Je na večer nějaký plán? Film, procházka, večeře?“ Šárka cosi zamumlala, přes zavřené kuchyňské dveře jsem ji však neslyšel.
Spal jsem dlouho. Když jsem se probudil, venku už byla tma. Má holka ležela vedle mne a tiše pochrupovala. Sebral jsem noviny a šel na záchod. Vrátil jsem se po chvíli a zalezl zpět pod peřinu. Šárka už byla také vzhůru. Vtom se rozvibroval její telefon. Zvedla jej.
„Ahoj, zlato…“ usmála se, „…dnes? Počkej, zeptám se… Volá Karolína. Zve nás dnes na oslavu narozenin do klubu.“
„Řekni, že nejdeme,“ zareagoval jsem podrážděně.
„Proč?“
„Přijel jsem za tebou, ne za žádnou rozdávačnou nánou, nemám ji rád. Nejdu nikam,“ trval jsem na svém.
„Broučku, prosím! Udělej to pro mě!“
„Sakra, přijel jsem za tebou do Prahy, to ti nestačí? Měl jsem teda zůstat doma! Udělej pro mě něco na oplátku ty a nikam nechoď. Nebo si běž, ale mě do toho podělaného klubu nikdo nedostane!“
„Kájo, zlato, zavolám ti za chvíli, ano?“ omluvila se Šárka a položila telefon. Přitiskla se ke mně a zadívala se na mne psíma očima. Vyskočil jsem z postele a třískl dveřmi od pokoje. Proč? Sakra, proč já raději opravdu nezůstal doma?
Usadil jsem se na pohovku v obýváku a zapnul televizi. Nevnímal jsem obraz, jen jsem potřeboval klid. Z pokoje jsem uslyšel vzlykot. Zvýšil jsem hlasitost na přijímači. Časy, kdy u mě ženským tohle divadlo s pláčem vycházelo, už dávno pominuly. Stal jsem se proti němu imunní.
„Jsi studený a bezcitný čumák“, říkávala často Šárka. Nevyvracel jsem tyto její názory, myšlenky a úsudky. Vždyť měla nakonec pravdu.
Hodiny právě odbily desátou noční a my se vypravovali do klubu. Nechci rozepisovat tu dlouhou výměnu názorů, ve které každý hájil svou pravdu.
„Beru si s sebou pankáče do uší, nebudu se bavit s tvými přáteli, zalezu do kouta a budu si tam sám chlastat pivo za pohledu na slintající úchyly, kteří tebe a tvé kamarádky budou zvát na baru na panáky za účelem bližšího seznámení. Obléknu se do čeho budu chtít, nevyčistím si zuby a kapsu u kalhot budu mít až po okraj naplněnou Diazepamem, je to jasné?“ Šárka přikývla.
„To snad nemyslíš vážně?“ zhrozila se, když pár minut před naším odchodem na diskotéku vyšla nalíčená z koupelny. „To vážně chceš jít v tomto?“
„Jasně, nebo se ti tričko s lebkou a roztrhané dříny nezdají dost in?“
„Vždyť v tom zmrzneš!“
„No a? To je punk! To je něco, o čem ti nagelovaní idioti na diskotéce nemají ani páru!“ stál jsem si pevně za svým. Ani nevím, kdo z nás dvou nakonec toho rozhodnutí jít do klubu litoval víc.

U vchodu do něj si mne dlouze a pečlivě prohlížel párek drsných vyhazovačů. Měřili si mě od hlavy až k patě a nevypadali moc přátelsky. Hodil jsem na ně krátký úsměv, ale z jejich ksichtů jsem nic podobného nevyčetl. Šárka mne protlačila dovnitř. Dusno a kouř mne okamžitě praštily do hlavy.
„Do řiti, to je hnus,“ zakňoural jsem a pokračoval v prodírání se davem. Zdá se mi to, nebo jsem tu nejstarší? Karol s přáteli si nás všimla a mávala na nás. Všichni se podívali naším směrem a já se napřímil, abych jim ukázal na obdiv svůj parádní ohoz.
„Užij si to, kotě, já tě pro tuto chvíli opouštím,“ zakřičel jsem Šárce do ucha a nechal ji s jejími přáteli u baru. Objednal jsem si pivo a opřel se o plynové topení v rohu klubu. Sluchátka mi v tu chvíli prokazovala medvědí službu. Popíjel jsem a sem tam mávl na svou holku, když na mně spočinula svým zrakem. Bavila se. Nakonec jsem byl spokojený i já. Stranil jsem se všemu a všem a užíval si svou malou oázu klidu v rozbouřeném moři plném sraček.
Pil jsem čtvrté pivo a stále se opíral o příjemně hřející topení. Nikdo za mnou naštěstí nepřišel. Šárka vyhlásila zákaz všem svým známým, kteří by se za mnou chtěli stavit na kus řeči. Preventivně jsem slupl dva Diazepamy a zapil je velkým douškem piva. Mým játrům jsem tak zatloukl další hřebíček do pomyslné rakve. Vtom se přiřítila Karolína.
„Prosím tě, musíš nám pomoct!“
„Běž do háje, řekl jsem snad, že se s vámi nechci bavit.“
Karolína se třásla a vypadala vyděšeně.
„Šárka…“ nemohla skoro popadnout dech, „Šárka si něčeho šňupla, asi pervitinu, co já vím, a teď je v háji! Leží venku na lavičce a nereaguje, neodpovídá, prostě nic!“
„Do prdele, vy krávy!“
Třískl jsem lahváčem o barový pult a vyběhl ven. I v té rychlosti jsem si všiml, že pohled vyhazovačů vypadal snad ještě výhružněji. Momentálně mě však toto zjištění vůbec nezajímalo.

Kolem Šárky stála v hloučku velká skupinka známých. Všichni na ni mluvili a třásli s ní.
„Uhněte, sakra. TAK UHNĚTE!“ vpadl jsem mezi ně jako uragán. Moje holka vypadala jako Paní Smrt. Oči měla přivřené, víčka jí rychle cukala. Kůže zbělala a většina svalů vůbec nereagovala. Vypadala jako hadrová panenka. Přiklekl jsem k ní. Nevnímala. Párkrát jsem jí poplácal po tváři. Kdosi donesl vodu.
„Zavolejte záchranku!“ ozvalo se z davu.
„Ne, do háje! Nevolejte! Zatím ne!“
„To je průser, průser!“
„Já toho hajzla, co jí nabídl fet, zabiju, až ho potkám!“
„Zkuste jí dát napít vody!“
„Přikryjte ji něčím, vždyť tu umrzne!“
„Držte huby!“ zařval jsem. Okamžitě nastalo hrobové ticho, ve kterém se míchala hudba z klubu a mých sluchátek. „Kde jste všichni byli, když to šňupala? Teď najednou máte plnou hubu keců, vy sráči!“ Všichni provinile sklopili hlavy.
„Šárko… sakra, Šárko, prober se… slyšíš? To jsem já…. Šárko! Dejte mi tu vodu! A kapesník!... …Do háje, horkou vodu ne, vy blázni!!!“
„Studenou? Vždyť je jí zima, potřebuje něco teplého!“
„Já šňupal perník dva roky, myslíš si snad, že toho víš víc než já? Vylej tu teplou sračku a dones studenou!“ řval jsem jako smyslů zbavený, aniž bych si uvědomil, že jsem se tímto přiznáním nemohl moc chlubit. Byli s vodou zpět za okamžik. Namočil jsem do kelímku kapesník a omýval jím Šárčin obličej. Make up, který měla nanesený na tváři, se pomalu rozpíjel.
„Zavolám tu záchranku!“ ozvalo se opět.
„Bože, ne!“ rozbrečela se Karolína. „Kdyby se to profláklo, vyhodili by ji ze školy. Rodiče by ji zabili!“
„Na to jsi měla myslet dřív! Všichni jste nezodpovědné hovada, slyšíte?! Vezměte ji kolem ramen a zkuste se s ní trochu projít, začíná se probírat.“
Ani mně v tu chvíli nebylo dvakrát dobře. Nával adrenalinu se smísil s množstvím alkoholu a prášků. Bylo mi na zvracení. Pár lidí se pokusilo Šárku zvednout a krok po kroku s ní pomalu odcházeli do nedalekého parčíku.

Sedl jsem si na lavičku. Byl jsem vyčerpaný. Ze sluchátek omotaných kolem krku stále zněli pankáči. Vzpomněl jsem si na léta, kdy jsem šňupal pervitin. To hnusné svinstvo. Hlavou mi probleskly situace, kdy jsem se ráno probouzel v cizím bytě mezi cizími lidmi, které jsem noc předtím bral za své přátele jen proto, že mi zdarma nabídli dávku.
Začal jsem zvracet. Vykašlával jsem kousky oběda smíchaného s vypitým pivem. Vyzvracel jsem je spolu se všemi aktuálními myšlenkami, vzpomínkami a pocity. Seděl jsem na lavičce s hlavou mezi koleny. Pode mnou stékala kaluž zvratků k okraji chodníku. Kolem projelo policejní auto. Naštěstí však nezastavilo. Z klubu doléhala hudba až sem. Chtěl jsem jít domů.
Šárka se probrala. Nevypadala o moc lépe, než když jsem ji našel ležící na lavičce, ale vnímala. Dělala pomalé kroky a cosi šeptala.
„Broučku, promiň mi to. Myslela jsem… že… mi díky tomu… bude na chvíli dobře…“
„Kvůli tomu jsem ale přece za tebou přijel do Prahy. Neměla sis brát ty sračky. Nemluv, šetři síly.“
„Zvládne to?“ zeptala se Karolína.
„Bude dobrá. Postarám se o ni.“
„Odvezu vás domů. Nepil jsem,“ nabídl se vysoký mladík s dioptrickými brýlemi.
„Dobře, díky.“
Celý zbytek noci jsem nespal. Nemohl jsem. Nešlo to. Hlídal jsem každý Šárčin nádech a výdech. Pil jsem kafe a sledoval v přítmí stolní lampičky její pomalu se nadzvedávající se a klesající hrudník. Venku pomalu svítalo. Hejna vrabců proletěla kolem oken a hlasitě štěbetala. Byla to dlouhá noc. Noc, která mi dala vzpomenout na situace, které už jsem toužil ve svých myšlenkách nadobro pomyslně zakopat pod zem. Noc, kterou už bych nechtěl nikdy podobným způsobem zažít. Nikdy…
„Miláčku…“ ozvalo se tiché zasténání. Přiklekl jsem k posteli a chytil Šárku za studenou dlaň.
„Copak je, zlato… jak je ti?“
„Zdál… zdál se mi sen. Byla jsem zakletá a ležela v pustém údolí na studené zemi. A všude kolem byla jen tma a ticho a šílená zima a já se nemohla ani pohnout. A ty… ty jsi mě přišel zachránit. Byl to krásný sen.“
„Zkus ještě usnout, zlato. A já si lehnu vedle tebe. Už bude dobře, neboj. Už bude dobře…“
Přilehl jsem k jejímu tělu a snažil se ji trochu zahřát. Zvenku se ozývala dunění projíždějících tramvají a osobních aut. Netrvalo dlouho a usnuli jsme, zatímco stolní lampička stále ozařovala stěny malého pokoje.