Vůně kulečníkového plátna

Michal byl jedním z těch chlapů, kteří nade vše milovali kouření cigaret, pivo a kulečník. Každý pátek jsme jej spolu hrávali v nonstopu U Tomáše a já končíval pokaždé poražen. Dokázal o něm mluvit hodiny, i když ho nikdo neposlouchal.
Kdekdo se zajímal o auta a jejich úpravy a tunning, o módu, o zajímavé osoby opačného pohlaví, o sport, ať už to byl fotbal, hokej nebo tenis, o hudbu a tanec, zatímco Michalovi ke štěstí stačil dlouhý stůl z těžkého masivu pokrytý chlupatým zeleným plátnem, rovné dřevěné nalakované tágo s úzkou nakřídovanou špičkou a šestnáct lesknoucích se koulí. Láskou k této zálibě stagnoval i jeho milostný život, což těžce nesla jeho tehdejší přítelkyně Soňa.
„Lásko?“ zeptala se jednoho večera, když ve svůdném spodním prádle čekala v posteli na Michala, který si v tu chvíli v koupelně čistil zuby.
„Ano, zlato?“ odpověděl nesrozumitelně s ústy plnými zubní pasty smíchané se slinami směrem k velké ložnici, která byla součástí jeho nového, slušně a moderně zařízeného bytu v přízemí třípatrového domu.
„Mám chuť se mazlit,“ zašeptala Soňa.
„Neslyším tě, počkej, až přijdu!“ zareagoval nepřítomně Michal, vyplivl pastu, vypláchl si ústa a začal si na čele vymačkávat rostoucí beďar.
„Jsem zde, miláčku, co jsi potřebovala?“ zeptal se po chvíli, když zhasnul v koupelně a zalezl vedle Soni pod peřinu.
„Chci se mazlit. Prosím…“ zopakovala svůj požadavek Soňa a zamrkala na něj psíma očima.
„Ale lásko, vždyť jsme to dělali minulou sobotu. Musíš mě trochu šetřit.“
Soňa byla připravena. „A co se takhle podívat na tvém počítači na něco lechtivého? Třeba by tě to mohlo nabudit, co říkáš?“¨
„Když já nevím, opravdu to nenecháme na někdy jindy?“
„Našla jsem na internetu video, kde se milují u kulečníkového stolu,“ nenechala se odbýt Soňa.
„U kulečníkového stolu? Proč jsi to neřekla hned? Pusť to!“ zpozorněl okamžitě Michal a spokojeně párkrát rychle zatleskal.
Sonino hledání netrvalo dlouho a po chvíli už se na velkém monitoru rozjížděla slíbená erotická scénka. Michal se zálibně kochal pohledem a Soňa, vidíc jeho vzrušený výraz, se spokojeně pousmála.
„Co na to říkáš?“ zeptala se ve chvíli, kdy kamera zabírala oba polonahé aktéry hrající kulečník podle pokynů režiséra.
„Nádhera, zlato. Podívej se na to…“ zamžikal slastně Michal.
„Líbí se ti to? Vážně? Ty její prsa a zadeček? A ty podvazky a štíhlé nohy?“ snažila se nabudit svého miláčka ještě víc.
„Co prsa a zadek… ale ten stůl! Červené plátno jsem si vždycky přál. A ty zaoblené rohové kapsy… to je poolový stůl dělaný podle snookerového, jenom v menší velikosti, věřila bys tomu? Lásko, to je krása!“
„Ale… nemáš přece koukat na ten stůl… já chtěla…“ koktala překvapeně Soňa.
„…sakra!“ chytil se za hlavu Michal, „vidíš ji? Ona tágem strká do červené koule! Bože, ta kráva neví, že se hraje bílou? To jí to do toho scénáře nemohli napsat?“
„Zlato!“ okřikla jej Soňa. „Tady přece nejde o ten mizerný kulečník, ale o sex!“
„A jak asi myslíš, že umí ta holka píchat, když ani neví, že má tágem odehrávat bílou kouli??? A navíc se podívej, jak příšerně ho drží!“
Soňa to vzdala. Vypnula počítač, zhasla malou noční lampičku, otočila se zády k Michalovi a naštvaná a zklamaná se pokoušela usnout.
„Kráva jedna,“ ozvalo se za ní. „Hrát červenou koulí…“

Soňa, jakožto holka z malé vesnice, vždycky tajně toužila podívat se alespoň jednou za svůj život k moři. S touto vysněnou myšlenkou se jednoho dne svěřila Michalovi, který navrhl, že každý měsíc bude odkládat část své výplaty „do kasičky“ a v létě spolu za nastřádané peníze vyrazí na last- minute do Itálie. Jelikož se léto rychle blížilo a podle Soniných propočtů měl Michal našetřeno už přes patnáct tisíc, její radostné očekávání pomalu, ale jistě gradovalo. Stalo se však něco, s čím nepočítala.
„Lásko!“ zavolala na Michala od dveří jeho bytu, když vcházela bez zazvonění dovnitř. Odpovědi se jí nedostalo. Vyzula své miniaturní boty v předsíni a pokračovala v chůzi směrem do obýváku, kde byla vedle sedačky a křesla přisunuta postel patřící do ložnice. Soni se na chvíli překvapeně zastavil dech a zatmělo před očima. Podívala se směrem k zavřeným dveřím ložnice, odkud se ozývaly podivné zvuky. S obavami a myšlenkami na nejhorší přistoupila až k nim a pomalu je otevřela. Nakoukla škvírou mezi nimi a futry a málem omdlela.
„Jé, ahoj, zlato, neslyšel jsem tě!“ smál se Michal, drže v rukou dřevěné tágo. „Podívej, co jsem zalevno koupil od jednoho známého, skoro nový kulečníkový stůl i s příslušenstvím!“
„Ale… ale… jak to… jak… kde… kde jsi na to vzal?“ popadala ztěžka dech Soňa a raději se přidržovala studených futer.
„Víš, taková výhodná nabídka se nebude opakovat, ten stůl mi prodal o polovinu levněji, než za kolik jej před půl rokem koupil!“ pokračoval Michal.
„Ptám se, kde jsi na to vzal!!!“ opakovala Soňa zvýšeným hlasem.
„Použil jsem peníze, které jsme měli na dovolenou. Ale nic se neděje, můžeme jet příští rok. Nebo třeba ještě letos v zimě na lyže, co ty na to? Lásko? Kam odcházíš? Lásko, jsi tam?!“ Odpovědělo mu hlasité a silné prásknutí dveřmi od bytu.

Soňa byla bezradná. Měla Michala ráda, ale být v jeho srdci až na druhém místě za kulečníkovým stolem, to jí připadalo směšné, trapné, stupidní, zničující a potupné. Svěřila se proto hned další den své nejlepší kamarádce Hance.
„Musíš v něm probudit žárlivost. Dokaž mu, že udělal chybu. Ať si to uvědomí. Musíš prostě udělat něco, aby si tě začal hýčkat, víc vážit a opatrovat. Já se ti stejně divím, že to s ním vydržíš. Vrazit peníze do nákupu takové blbosti místo společné dovolené, kterou sliboval tak dlouho… já bych ho opustila raz dva, šmejda.“
„Když já ho mám ráda,“ sklopila smutně oči Soňa.
„Řekni mu, že jsi mu byla nevěrná. Třeba právě na tom jeho pitomém stole. Snad si to pak konečně všechno uvědomí. Pak se uvidí, jestli má radši tu hromadu dřeva nebo tebe.“
„Lhát mu? A ještě o nevěře? To neudělám!“
„Jak myslíš, Soni. Jen ti tedy povím pár posledních a motivačních prvků: Pláž, písek, Italové s opálenými svalnatými těly jezdící v Lamborghini a Ferrari, fotbal, pizza, modré nebe, krásný hotel s All inclusive, Italové s opálenými svalnatými těly jezdící v Lamborghini a Ferrari, teplé moře, mušle, nákupy, italské speciality a zmrzlina, Italové s opálenými svalnatými těly jezdící v Lamborghini a Ferrari, procházky při západu slunce, výlet po památkách do Říma, Italové s opálenými svalnatými těly jezdící v Lamborghini a Ferrari, Italové s opál…“
„…dobře, dobře!“ přerušila Hanku Soňa, „přesvědčila jsi mě!“

Toho večera se Michal vracel z práce, po které se ještě ze zvyku stavil na pár piv do nonstopu U Tomáše. Soňa už na něj čekala v obývacím pokoji. Od bytu měla vlastní klíče. Byla nervózní. Nechtěla Michalovi lhát, ale asi opravdu nebylo jiné varianty, jak se pokusit o to, dostat se více do jeho blízkosti a přízně.
Michal svlékl svou koženou bundu, pověsil ji za poutko na věšák a vyzul se. Všimnul si Soniných krátkých nazouváků a s pousmáním pomalu kráčel za ní do obýváku.
„Ahoj, zlato, čekal jsem tě až kolem osmi,“ pověděl překvapeně a políbil ji na tvář.
„Musíme si promluvit,“ odpověděla mu Soňa a třásla se po celém těle.
„Stalo se něco? Celá se třeseš.“ Opravdu jí nebylo příliš dobře.
„Řeknu to na rovinu, ať se nezdržujeme zbytečnostmi. Já… byla jsem ti nevěrná.“
„Cože?“
„Říkám… byla jsem ti nevěrná… dnes…“
„Co – cože??“
„Dnes… a tady. U tebe v bytě.“
„Cože????“
„U tebe v bytě… a… na tvém kulečníkovém stole.“
„COŽE??????“ zakřičel nahlas Michal, nechal Soňu Soňou a za stavu šílenství v rychlosti vpadl do své nové kulečníkové místnosti.
„Už tu není, odešel dřív, než jsi přišel z práce,“ pokračovala Soňa v předem připraveném scénáři a kráčela směrem k bývalé ložnici.
„Na něj seru!“ řval zlostně Michal a přikrčeně obcházel stůl s hlavou těsně nad plátnem.
„Co… co to děláš?“ zeptala se překvapeně Soňa.
„Jestli jste mi zničili nějaký roh mantinelu, nebo zasvinili svými propocenými holými zadky moje nové červené plátno, tak si mě nepřejte!“ supěl Michal a prohlížel si dlouze každý možný nový kaz. Soňa se rozbrečela.
„Co brečíš, sakra? Brečet bych měl spíš já, víš, kolik to stálo? Moje holka mne podvede s nějakým hajzlem, který určitě ani kulečník hrát neumí, přímo na mém novém stole!“
„Ale já tě nepodvedla, ty blbče!“ zakřičela v slzách Soňa a stejně jako předevčírem okamžitě za dalšího silného prásknutí dveřmi opustila Michalův byt. Ten zůstal nechápavě a dlouze nehybně civět, ale poté pohladil desku stolu, pousmál se a dal si pár her na uklidnění.
„Takže už spolu nejste?“ zeptal jsem se ho další pátek, když jsem od něj v jeho bytě, který jsme v ten den vyměnili za bar U Tomáše, na jeho novém stole dostával další nakládačku.
„Nejsme,“ odpověděl a poslal přesným strkem do rohu poslední černou kouli.
„Víš o ní něco?“
„Jen něco málo. Prý je alergická na cokoliv, co se týká kulečníku. Tak si raději našla jakéhosi šipkaře…“