Víla z Bretaně - 13. část

Anglie, 1487

Brenna pomalu nazvedla hlavu; tížila ji jako střep. Mlhavým pohledem přeběhla zšeřelou místnost, neústupná otupělost přitom tvrdohlavě halila rozbouřenou změť pomíchaných vzpomínek. Trvalo notnou chvíli, než chaotické cáry obrazů začaly opět dávat jakýs smysl. Polehávání v začouzeném hostinci, kde společně se svými druhy vypila k večeru zásoby vinného sklípku, jí vzápětí osvěžilo paměť.
Pokus o získání ztracené stability však blokovala něčí ruka. Rusovláska poplašeně rozdýchávala šok z poznání, že prospala celou noc celkem nedůstojně na klíně černého rytíře. Zdálo se, že muž je stále v limbu a v nejmenším nevnímá směšnou tíhu jejího drobného těla. Odhodila proto ze sebe jeho medvědí paži a opatrně narovnala zkřivený hřbet. Muž jen cosi zahučel.
Zběsilé tepání neustávalo a ani slunce se svými vtíravými paprsky, které se chtivě natahovaly po znavených cestovatelích, dívce na náladě příliš nepřidalo. Šťouchla prstíkem do vedle posedávajícího mladíka, jehož dubová hlava spočívala na desce dřevěného stolu. Matně si vybavovala, že s ním připíjela nejprve na zdraví, potom na lásku a pak…
„Hoj, krásná děvo, cítíte se lépe?“ vyhrkl zcela nečekaně mladý floutek a odskočil od stolu, až se židle nebezpečně zakymácela. Hned se ale složil zpátky jako přezrálá hruška, s přihlouplým úsměvem na rtech.
Brenna nevěřícně vykulila oči.
„Ano, cítím se lépe,“ přisvědčila, když se konečně vzpamatovala.
„To je dobře,“ kývl plavovlasý bohém a něco si polohlasně pobrukoval.
„Promiňte pane, ale my se známe? Neměla jsem tu čest…“
Ovíněný posměváček složil teatrální úklonku.
„Dovolte mi tedy, abych se představil,“ zahlaholil sladce. „Jmenuji se Nathaniel MacArlain, drahá slečno,“ a snažil se políbit krásce ruku, kterou místo toho nechtěně oslintal.
„Pardon,“ uškrnul se. Vzápětí zabrýlil na pomačkanou vílu a upřímně se rozesmál.
„Ale my už se přece seznámili.“
Překvapením nadzvedla obočí.
„No večer, vzpomínejte…“
Brenna sklopila řasy a kupodivu jí do sebe najednou začalo všechno dokonale zapadat.
Nathan neustále doléval poloprázdné číše a proto nebylo divu, že se všem o trochu později pomotalo, co se dalo. Venku se smrákalo a zlatavé selátko na rožni krásně vonělo. Odkudsi se zjevil chlapík s kvinternou a maličký pasáček s dřevěnou píšťalkou. Společnost se výtečně bavila, hudba jí byla k duhu.
„K čertu, madam,“ zahalekal rozšafně blonďák. „Nehleďte tak na mě nebo vám ukážu, jak se my Skoti umíme krásně mstít něžnému pohlaví!“
Tlumené zakuckání.
„To bych opravdu ráda viděla,“ ohrnula dolní ret malá divoška.
„Řekla jste si o to,“ kývl Nat a prudce strhl provokatérku do svého pevného náručí. Dvakrát se s ní zatočil a bodře poručil: „Reely – a pěkně zostra!“
Muzikanti se uklonili, krčma se otřásla prvními tóny rejdováku.
Brenna se sice v klášteře naučila několik společenských tanců, ale takovéhle natřásání ještě nezažila. Lekla se, když si ji plavovlasý smíšek přitáhl k sobě a pas jí ovinul svými silnými pažemi. Po třetím tanečním kousku už skutečně sotva popadala dech, ale rozhodně se nehodlala tak výtečné zábavy v nejbližší době vzdát. Možná to způsobila přemrštěná dávka burgundského, ale když Nathanovy ruce sklouzly na dívčiny boky, Duncan se vklínil mezi ně.
„Tak to by snad stačilo,“ prsknul nakvašeně, tahajíc rusovlásku blíž k sobě.
„Ale Duncane, nebuď takový suchar,“ klidnil ho mladý MacArlain.
„Pusť ji,“ zaskřípal rytíř popuzeně.
Smích rázem ustal.
„Ne!“
„Říkám ti – pusť ji,“ zesílil hlas netrpělivý laird.
Přece se nebudou prát?!
„Jak chceš,“ frknul Nat a v dalším okamžiku jeho pěst přistála na tváři nejlepšího přítele.
Semlelo se to neskutečně rychle. Zoufalá Brenna skočila po Duncanovi s cílem zabránit dopadu dalších ran, tentokrát na Nathanův andílkovský obličej, ale černý rytíř ji jen prudce přirazil ke zdi. Nečekala takový tlak; naposledy zaznamenala dřevěné obložení a pak už si nic nepamatovala…

Když si Duncan všiml kácející se Brenny, nechal Nathana Nathanem a vrhl se ke své lásce. Bože – snad jí neublížil.

MacArlainův pohled ji propaloval až na dno její duše.
„A to vás nezabil?“ špitla překvapeně.
Nathaniel se lehce ušklíbl.
„Na to se až příliš dlouho známe… Ostatně – nebylo to poprvé, co jsem chtěl okusit jablíčko z jeho rajské zahrádky. A vždycky se to nějak vyřešilo.“
Tak ono to nebylo poprvé?!
Zdálo se, že černý rytíř pomalu přichází k sobě.
‚Snad si na nic nepamatuje,‘ modlila se v duchu Brenna. ‚Musela bych se hanbou propadnout.‘
Horalův pohled byl ještě poněkud zakalen nevyprchaným alkoholem, přesto vstal a s úsměškem políbil roztřesené víle konečky chvějících se prstů.
„Duncan MacPherson,“ protáhl žoviálně.
„Ale tu rvačku při představovaní, doufám, už nemusíme opakovat.“
Kráska nasucho polkla.
Takže si to pamatuje – úplně všechno.