za příkopem...

plul jsem
Tichým oceánem
v plášti s dlouhou kápí
opřen jednou rukou o zábradlí
a druhou propletenou s vousem
bez meditování
upřeně pozorujíc pohyb vln
v pohledu zvláštní ostrosti
prozrazujíc rozrušení
s křivkou ramen
vyklonění
naznačující pohyb vpřed
v tušení překvapení...

náhle se vzedmula hladina
vynořil se rejnok Manta
a na něm žena
jejíž čelo laskají oblaka
se solí hvězd v patách
v jedné ruce jablko
ve druhé dvě knihy
jedna otevřená
s žebříkem mezi koleny
co se jí opírá o hruď
s devíti stupni
trpělivosti...

má milá Vertex
rád bych tě políbil
tam na tom místě
které ještě nikdo nenavštívil...

ty dobře víš Arnusi
že ti patřím
od počátku tvých cest
byla jsem tu před stvořením
byla jsem od věčnosti
byla jsem počata před hlubinami
prameny ještě nebyly mrštné
těla hor nebyly tvárné
byla jsem přítomna
a tys ještě neupevnil póly
ani neobklopil vody mezemi
byla jsem s tebou
a řídila zpovzdálí všechny věci...

abys mne získal
musíš se vydat do nejzazších končin světa
tam kde hromy burácí
vítr zpívá
a bubnuje krupobití...

tam najdeš co hledáš...