Silvestrovské fotbalové perličky.

Kdo nemá rád fotbal jako takový, pro toho i dnešní psaní bude nejspíše vyprávěním o ničem. Těm, kdož mají rádi trochu humoru, byť zasazeného do fotbalového prostředí, bych zkusil navrhnout, aby ve čtení pokračovali. Blíží se silvestrovská noc, ale právě proto chci upozornit, že všechny uvedené příhody a výroky proběhly seriozním tiskem, tudíž mají reálný základ. Moje maličkost tomu akorát trochu upravuje fazónu.

Veškeré lidské konání se řídí nějakými pravidly. Psanými i nepsanými. Fotbal není vyjímkou. Jeho pravidla jsou jasně daná a jejich dodržování zajišťují rozhodčí. Jenže rozhodčí jsou lidé a lidé jsou různí. Fotbalová historie zná stovky svérázných rozhodčích, kteří si pravidla vysvětlovali poněkud neortodoxně. Pokud někomu takový rozhodčí vstoupí do sportovního života, může mít onen sportovec problém.

Své o tom ví například jistý W. Dunkel z německého Reichenbachu. Dovolil si ještě před utkáním tvrdě zkritizovat kvalitu hrací plochy s tím, že na něčem takovém se prostě fotbal hrát nedá. Ke svému úžasu si za svůj názor vykoledoval červenou kartu. Její zdůvodnění v zápisu o utkání bylo pozoruhodné: Nedostatek sportovního ducha!

V anglické regionální soutěži zase řídil utkání mezi Brauntonem a Bradworthy jistý Jimmy Jewell. Krátce po zahájení utkání došlo k hromadné bitce mezi hráči a sudí řádil jak Černá ruka. Vyloučil všech 22 hráčů a pak i oba pomezní rozhodčí, kteří se do té bitky nějak zapletli. A mohlo se jít domů. Fanouškům se to asi moc nelíbilo. Možná pana sudího i trochu prohnali.

Ostatně dobrá fyzická kondice se rozhodčím už mockrát hodila. Hlavně v nižších soutěžích po celém světě, právě při útěku před rozzuřenými fanoušky. Samozřejmě jsou i odvážní sudí, kterým se nechce zbaběle utíkat. Ale to pak mohou dopadnout jako pan Castellani v Argentině. Ten pískal zápas tak blbě, že si pro něho přímo na hřiště přišla policie. Jeho zadržení zdůvodnila způsobením veřejného pohoršení mezi přítomnými diváky. Tomuto přístupu policie by asi rovněž svědčilo motto „pomáhat a chránit“.

O tom, že i fotbaloví fanoušci mohou být kapitolou samou pro sebe, svědčí zase jiná událost. Jistí Clark Kearny a Denise Masonová, takto Skotové, spolu zplodili potomka – syna. Krásné, že jo? Denisa měla s jeho jménem jasno. Bude se jmenovat Cairo. Clark v tom tak jasno neměl. Byl velkým fanouškem slavného klubu Glasgow Rangers a rád by mu dal křestní jméno po někom ze základní sestavy. Ale po kom? Nakonec se rozhodl a vydal se na matriku. Když po návratu domů ukázal Denise rodný list jejich syna, udělalo se ji poněkud mdlo. Od toho památného dne se jejich syn jmenuje Cairo Lionel Sergio Lorenzo Colin Giovanni Barry Ian Jorge Gabriel Stephane Rod Mason Kearny. No, k Cairovi se přidala celá základní sestava Rangers a Denisa to prý časem rozdýchala. Pokud je mezi laskavými čtenáři fanda do horrorů, tak si stačí představit, jak by se s takovým jménem něco vyřizovalo na českých úřadech.

Když jsem vzpomněl české úřady, tak chvíli v Česku zůstaňme. Je totiž zřejmé, že fotbalu dobře rozumí leckteří úředníci, politici či podnikatelé. Například o korupci v českém fotbalu se toho napsalo spousta. Velmi zasvěceně se k jedné z korupčních afér vyjádřil pan Vlastimil Sehnal, jinak též podnikatel, bývalý senátor a bývalý předseda představenstva klubu FC Zbrojovka Brno. Řekl totiž toto: „Augiášův chlév je třeba vyčistit. Ale pozor! Nesmíme chlév zbourat, to by pak naše prase nemělo kde chrochtat.“ To jsou slova, která pana Sehnala jistě ukazují jako odborníka na slovo vzatého. Raději však neřešme, v jakém oboru.

To bývalý předseda Českomoravského fotbalového svazu, též podnikatel, František Chvalovský, nasadil ještě těžší kalibr. Podle něj: „Diplomacie a vlastně i politika je jedna velká děvka.“ No, já bych spíše řekl, že v diplomacii i politice se vyskytuje děvek značné množství, a myslím tím oboji pohlaví. Ale pan Chvalovský to řekl takto, budiž tedy. Otázkou je, jestli mu ten výrok někdo patřičně nespočítal. Vazební věznici si už zažil a nedávno byl odsouzen na 10 let „natvrdo“. Nějak mu totiž neseděly obchody ve výši asi 1.5 miliardy korun. Kruci, aby teď za mé výroky nebyla řada na mně!

Ale když už je řeč o kriminálu, nedá mi to, abych neřekl, že existuje minimálně jeden fotbalista, který by si do basy dobrovolně sedl, i když vlastně nic neprovedl. Michal Šmarda po utkání, které rozhodlo, že jeho tým sestoupí z 1. do 2. ligy, prohlásil: „Jedeme kolem věznice v Mírově. Nejradši bych se tam schoval v nějaké cele a už nikdy nevylezl.“ Tak z tohoto fotbalisty by si leckterý podnikatel nebo politik měli vzít příklad.

Koukám, že mezi tématy poletuju jako letadlo. No tak jednu historku z letadla. Belgický klub Anderlecht Brusel zažíval zlaté časy zhruba před třiceti lety. To patřil mezi absolutní evropskou špičku. Létalo se, vyhrávalo se, slavilo a v letadle se i trochu řádilo. To jest, že i v letadle se za letu hrál fotbálek. Jednou to prý hoši ale už trochu přeháněli a jedné z letušek došla trpělivost. Hráče seřvala a poslala je hrát ven. Po jejich slovech prý neobyčejně rychle v letadle zavládl klid.

Ale nemyslete si, že fotbalisté jsou jen samá zábava. To určitě ne. Například v charitě, i té dobrovolné (což znamená, která není vázaná klubovou smlouvou) se někdy vyskytují astronomické částky.  Nutno však dodat, že někdy..., prostě se ta charita trochu zvrtne. Jako třeba kdysi v brazilském Sao Paulo. Odehrál se tam zápas na podporu léčby zraněných fotbalistů. Jenže během tohoto zápasu bylo šest hráčů převezeno do nemocnice a jen náklady na léčbu těch šesti převýšily výtěžek ze zápasu. Člověka v této souvislosti napadá, jestli místo charity nebylo prioritou „vyřizování starých účtů“. A dále, jestli ten, který fotbalisty pro charitativní utkání zajišťoval, měl všech pět pohromadě.

Mám už ale takový pocit, že bych měl pomalu končit. Neodpustím si však ještě jedno jméno. Stanley Matthews, ročník narození 1915. První anglický fotbalista, který si svým uměním „vykopal“ šlechtický titul „sir“. Přesněji řečeno, fotbal mu k tomu šlechtickému titulu hodně pomohl, ale jsou tam samozřejmě i další kritéria. Takže sir Stanley Matthews, dlouholetý anglický reprezentant, po ukončení hráčské kariéry žil jistou dobu na Maltě. Zde údajně ještě po šedesátce čile hrával fotbal – rekreačně, jen tak pro radost. A během svého působení na Maltě měl prohlásit: „Zde je život zcela klidný. Všude na světě lidé spěchají ze všech sil do hrobu, zde tam jenom pomalu kráčí.“ On do fotbalového nebe dokráčel v 85-ti letech. Je názorným příkladem toho, že s přibývajícími léty vyzrává nejen víno, ale i myšlenky mimořádných fotbalistů.





No a to je ode mne všechno. Pro dnešek i do budoucna. Přišel čas popojít zase o dům dále. Nové verzi Literu jsem navrhnul „100 dnů hájení“, aby se tento server vyladil k co největší spokojenosti jeho uživatelů. Ten čas za pár dnů uplyne a můj osobní pocit je ten, že to tady zkrátka není to pravé ořechové pro mne.

Mnohým z vás třeba stávající podoba vyhovuje a všem, kdo tu zůstáváte, přeju zde v příštím roce dobré prostředí. Sám jsem tu byl aktivní něco málo přes rok a jednou větou bych to své působení shrnul takto: Času zde stráveného nelituju, byla to dobrá škola.

Vážím si též všech komentů k mým dílkům, i když z některých mých neodpovědí na ně to tak nemusí vypadat. Některé potěšily více, některé méně, ale troufám si tvrdit, že ani jeden nevedl ke konfliktu se mnou. V novém působišti se pokusím být v této oblasti o něco sdílnější, nicméně v extroverta se dozajista nezměním.

A v budoucnu nějaký příspěvek ode mne na Literu? Klídek! V žádném případě v roce 2012. Pro vás však budiž rok 2012, pokud možno, dobrým.